V rámci hřbitovní turistiky jsem dnes zavítal na jedno z nejposvátnějších z posvátných míst v Japonsku, na Kójasan, do centra japonského šingon buddhismu na hoře Kóje. Z ubytování v Osace jsem došel na nádraží, tam, kde jsem byl včera v rámci obhlídky terénu, a týpek u pokladny mě trochu nečekaně poslal na Nankai nádraží, což je asi půl kilometru daleko. Tj. nepojedu tou dráhou západo-východním směrem, ale tou severo-jižním. Času jsem tak neměl nazbyt, ani moje rychlá chůze mi nestačila a musel jsem si ještě trochu popoběhnout, abych stihl vybraný spoj. Na poslední chvíli jsem ještě hledal, kde se dá koupit Koyasan ticket, který vychází cenově nejlépe a turista už nemusí řešit další jízdenky. Na informacích k tomu žádné informace nebyly, tak jsem musel až na jinou přepážku k nástupištím, kde mi celkem příjemný klučina konečně prodal ten správný lístek. A ještě u toho byl milý, napsal na papírek kdy a kam mám jít, dostal jsem růžovou obálku s několika jízdenkami, které budu dneska potřebovat. Na každou one-way cestu jeden a taky na autobusy v Kóje. Paráda, tak jedeme.

Všechno jsem to teda stihnul včas a prošel přes turnikety na nástupiště. Hrozně se mi líbí, jak je ten lístek těmi turnikety vcucnut a vcukuletu je na druhé straně označený. Klidně by to mohl být spouštěč ASMR. Nebo znáte ta videa, od kterých se nedá odtrhnout, ne. Počkal jsem si na spoj a vyrazil do Hashimota, kde se přesedá na jiný vlak. Ze Shin-Imimaye to odjíždělo nacpané k prasknutí, takže jsem musel stát, s batohem a vyhlídkou 50 minut cesty. Naštěstí skoro všichni vystoupili hned na dalších zastávkách a zbytek cesty jsem tedy seděl. Mám lístek, mám právo sedět. V Hashimotu jsem jenom přeskočil do vedlejšího vlaku na stejném nástupišti a pokračovali jsme dalších asi tři čtvrtě hodiny dál. Tahle trasa je očividně známá, turisty hojně navštěvovaná, takže už jak vidí turistu, hned mu personál nádraží ukazuje, kam má jít. Byli fakt milí, Koyasan? Koyasan? Tudy. Tenhle druhý vlak už jel pomaleji, hezčí krajinou, která začala stoupat. Jede se do hor. No, hor, ony mají nahoře asi 600 metrů, ale vzhledem k tomu, že dole je to skoro u moře, tak to jsou hory celkem pěkné. Vlak jel pomalu, funěl si to do kopce, na úbočí údolí. Čím jsme byli výše, tím přibývalo oblačnosti a mlhy, takže nahoře v konečné stanici už byla mlha skoro všude. A taky docela zima, kdeže je Tokyjské jaro. A já si dneska nechal mikinu na pokoji, včera jsem ji splavený tahal v batohu a dneska by se určitě šikla. Posledním úsekem cesty byla docela pěkná zubačka od Švýcarů, mají tady s CWA partnerství. A za pět minut jsme byli na Koyasanu.

Všude mlha. No, to toho dneska uvidím. Ale zase to může mít ponurou, zajímavou atmosféru. Nasedl jsem do jednoho z připravených busů a v rámci kombinované jízdenky se nechal docourat na centrální křižovatku v Kóje, kde jsem vystoupil. Ta jízdenka se vyplatí, pro cizince, kteří nevědí, co a jak, tedy i pro mě. Je to celkem pohodlné, jenom ukazovat papírek a nikde nic neřešit, ty jejich divné systémy v autobusech, tohle není v PASMu, takže pípat kartou by bylo zbytečné. Až do páté odpoledne, kdy tu utichá všechen ruch poklidné vesničky, jsem se tedy pěšky procházel a prozkoumával Kóju. Mohl jsem sice jezdit zadarmo mezi jednou a druhou památkou, ale není lepší všechno projít, zabloudit do okolních uliček, prozkoumat věci, které běžného turistu nezajímají? A to mi s busem moc nejde.

První cesta po zorientování vedla na Okunoin, na který jsem se těšil už z Česka. Já jsem na ty hřbitovy, v Anglii byly moje první cesty taky na hřbitovy. Na nich člověk nejlépe pozná, jak ten národ žije, jak se stará o své zemřelé, no prostě hrozně moc informací se tam dá získat. A má to většinou i svoje kouzlo. Okunoin je tedy zatím nejzvláštnější místo, které jsem v rámci hřbitovní turistiky, říkejme tomu tak, asi navštívil. Přebít to může asi jenom hora křížů někde v Litvě, to asi už nic nepřekoná. Ale Okunoin se tomu celkem blíží. Dva kilometry pěkně dlážděné cesty lesem se staletými cedry (to jsou fakt krásné stromy) a ze všech stran obsypané jejich typickými hroby. Část jich byla relativně nová, to hlavně v nové části hřbitova, většina ale staršího data, některé asi budou pamatovat první tisíciletí, však Kóju zakládal Kúkai někdy kolem roku 890 n.l. A na Okunoinu by mělo být nějakých 200 tisíc pohřbených. Je to pro mě víceméně asi první větší buddhistická zkušenost se hřbitovy a hned ta největší a nejslavnější, tedy jedno z center japonského buddhismu. Všechno je tu z kamene, stúpy, sem tam nějaká pagodka, kameny ve tvaru malých dětí, které na sobě mají od přírodních živlů vyšísované červenobílé oblečky, sloužící jako památníčky na brzo zemřelé dětičky. To všechno je hodně impresivní.

Staré hroby už asi nikdo moc neobhospodařuje, ale většina hřbitova je stále aktivní, lidé tam jezdí, chodí, pohřbívají. Akorát k tomu mají ještě ten náboženský aspekt, u nás už to tolik asi nefunguje, že by byl kostel s aktivním hřbitovem a kostel se staral o náboženský život a smrt oveček. Sice ještě taky, ale už asi málo, přece jen jsme docela sekularizovaná společnost. Tady to ovšem jede ve velkém.

Na konci Okunoinu je Kobodaishi, mauzoleum Kúkaje, zakladatele šingon buddhismu v Japonsku. Je to jedno z nejposvátnější z posvátných míst buddhistického Japonska. Torodo, hala lampionů, je hned vedle. To je místnost plná svítících světel, každé si asi někdo adoptoval nebo koupil nebo prostě za něj zaplatil. Na těchto posvátných místech všechno plyne pomalu, mniši se v chrámové síni modlí, prodávají suvenýry, přepisují sutry, dělají obřady pro lidi a mezi tím chodí turisté. Tiše a pokojně, všude voní kadidlo. Jako o Vánocích. Zrovna přede mnou tam jeden mnich něco obětoval v jedné svatyňce s asi třemi byznysmeny, kteří to pravděpodobně platili. Jejich víra je asi silná, třeba i firmy jako Panasonic apod. si tu nechávají stavět velké pomníky a možná i hroby, do kterých se snad nechávají pohřbívat ti nejloajálnější z loajálních zaměstnanců oněch firem. Dokonce jsem tu objevil jeden pomník, který je ve tvaru rakety. Ale co by to mělo být, to u takhle dadaistickéhu výtvoru opravdu netuším.

Cestou zpátky na centrální křižovatku jsem prošel třeba docela hezkou svatyňkou s Inari bránami torii. Všude jsou tu taky shukubo ubytovny, klášterní zařízení, které jsou vlastně jako chrám pro mnichy a přitom nabízí ubytování pro poutníky a turisty. Se vším zajímavým, tradiční postní večeří, tradičním ubytováním, často asi i s vlastním onsenem, lázněmi. Každá shukubo má pěknou vstupní bránu a pěkné upravené nádvoří nebo dvůr, ale když jsem pak viděl už asi padesátý hezký, tak se to trochu přejí. Naštěstí to lepší jsem si nechal až na odpoledne.

Došel jsem až na druhou stranu Kóji, k Daimon bráně, která je jedna z těch asi největších. Jak mě to v Asakuse překvapilo, tady už mi přišla normální. Přitom je tak obrovská. Tyhle brány jsou ve stejném stylu, prostě červená brána, vlevo a vpravo nějaká socha a dvě patra střechy. Mezi sebou se liší jenom velikostí a drobnostmi. Cestou zpátky ke Konpon jsem postřehl na sudu od hospody nápis Dobrý den, který z druhé strany byl v angličtině, takže cestou nahoru k bráně jsem ho neviděl. To je jasné, tahle hospoda má něco s Českem! A taky že jo, nedalo mi to, vlezl jsem dovnitř a oslovil česky servírku, která byla u baru. A ona mi česky odpověděla, dali jsme se do řeči a bylo to zajímavé shledání. Vdala se sem a otevřela si s manželem tuhle hospodu. Tak až zavítáte do Kóji, zajděte si tam na něco dobrého.

Hřebem odpoledne pak byl komplex chrámů kolem Daito pagody a Kongobuji. To jsou krásná místa s historií přesahující 1200 let. Nádherné stavby, od dřevěných starých, až po pěkně malované tou jejich červenou. V Kondo hale je místo pro ceremonie, v Daito pagodě pak asi tři zlatí Buddhové. Boží místa, doslova. Do všech se musí člověk zouvat, jsou v nich tatami, docela zima, dveře jsou dřevěné a posuvné. Jako poslední k prohlídce jsem si nechal Kongobuji, kde se platí taky největší vstupné. Ale taky to je opravdové centrum buddhismu, ne jenom prázdná místnost. Procházka Kongobuji byla pěkná, v historických místnostech jsou posuvné dřevěné dveře krásně malované v japonském stylu. Na konci chrámového komplexu je vyhřívaná místnost, kde se člověk vyzuje i z pantoflí, se kterými se tu všude chodí, a kde rozdávají turistům čaj a rýžovou sušenku. Babička, která tam obsluhovala, na mě civěla jak na svatý obrázek, vysmátá od ucha k uchu. Je radost potkávat takovéhle lidi.

Boží byla i kamenná zahrada v druhé části komplexu, kde balvany byly rozmístěny po zahradě, mezi nimi bílý štěrk, který byl symetricky uhrabán. Vím o takových zahradách i jinde v Japonsku, ale že ji potkám i tady, to jsem nečekal. Nakonec, ono je to hrozně krásné, přírodní kameny, když jsou takhle naaranžované, pro ty mám slabost. Že bych si takovou zenovou zahradu udělal i doma? Manželko, připomeň mi to, až budeme plánovat zahradu.

V pět byl nejvyšší čas ukončit výletění, takže jsem se přesunul na centrální křižovatku a počkal na autobus. Kója se pomalu vylidnila, kdo tu nebydlí, ten zmizel autobusem, kdo bydlí, tak po páté už asi byl ubytovaný ve své shukubě a chystal se na večeři. Sice jsem si původně myslel, že bych tu taky přespal, ale nechce se mi dávat třeba 20 tisíc jenů za noc jenom kvůli sólo zážitku v shukubě, taky si musím něco nechat na příště. Dnešek mi celkem stačil. Nebyl úplně špatný, ale mám z něj takový ambivalentní pocit. Pořád je to náboženství, praktikující buddhismus tu z toho čiší, i když jsem se s ním asi před tím nijak významně nesetkal a příliš o něm nevím. Ale atmosféra mi tu ne úplně sedí, něco mi na tom vadí a nevím co. Možná zatažené počasí, zima, možná staré, mechem zarostlé pomníčky, hrobky, staré svatyně, ošuntělé, leč historické památky. Ale spíš to bude tak nějak všechno dohromady. Buddhistou se tedy asi taky nestanu. Ateismus mi celkem vyhovuje.

• Jak jsem se skoro stal buddhistou