Dnes pokračuju v cestování po Kansai, v plánu je jeden z nejstarších dřevěných chrámových komplexů na světě – Horyuji – a pak bývalé císařské sídlo – Nara. Na nádraží v Osace, odkud jedu, jsem prošel přes turnikety úplně v pohodě, karta PASMO funguje i tady, paráda. Tím odpadá komplet problém se sháněním jízdenek a lístků v jednotlivých městech. Tohle se mi na tom šíleně líbí, že si člověk pořídí jednu kartu a pak už jenom pípá a jezdí ze stanice do stanice. Skrz celé Japonsko. To by se u nás stát nemohlo, že by jedna karta byla ve všech městech. Ale ono to vlastně ani moc nejde, protože tady to je hlavně na vlaky a na metro, což lze docela dobře oddělit zónově a turnikety, na šaliny a tramvaje a busy v ČR se takové zóny udělat nedají. Takže holt budeme muset stále shánět jízdenky a vysvětlovat zmateným cizincům, jak na to.
Z Osaky jsem byl v Horyuji celkem rychle, svítilo sluníčko, po zatažených dnech celkem příjemná změna. V Horyuji jsem byl ohromen krásou toho místa. Věděl jsem, že to je jedno z těch nejhezčích míst, ale až takhle. Z fotek to moc nevypadalo, Eliška o tom ale hezky mluvila a když jsem byl na místě, byla to prostě bomba. Kam se hrabe Kója. Vstupné za 2000 jenů sice není nejmenší, ale nelituju jediného fifníku. Nádherný komplex, velká síň, pětipatrová pagoda, moc hezké muzeum, příjemný relikviář Toin Garan i Čúguji chrám se zahradou, minimum lidí. To místo má duši. Zatím to je teda nejhezčí památka tady v Japonsku.
Ani se mi odsud nechtělo, ale bylo kolem poledne, vyjel jsem docela pozdě a strávil v Horyuji docela dost času, takže jsem musel popojet dál do Nary. Takže zpátky na nádraží a vystoupit v Naře, je to docela kousíček, asi 10 minut. V jednu jsem si říkal, že mám dost času, tak se dojdu podívat v Naře na památku západně od nádraží, je to přece kousek. Došel jsem k paláci Heijo, před komplexem stojí Daimon Suzaku, velká brána, jako všude v těchhle komplexech, všude okolo je víceméně volný prostor. 
Zprvu mi to přišlo dost divné, nikde nic, skrz komplex projíždí dokonce vlak, u přejezdů stojí zase týpci, kteří dávají pozor na procházející. To je tak vtipné, to by mě fakt nebavilo.
Komplex je to dost rozlehlý, takže kilometr sem, kilometr tam. Palác Daigokuden byl opravdu pěkný, byl tam dokonce vstup zadarmo. A okolo je pak pár vykopávek, nějaké rekonstrukce původních budov. Celý komplex je v UNESCO, jako mnoho věcí zde, nakonec to bylo i zajímavé, přes 1200 let staré památky. Dokonce jsem viděl i císařský trůn, ze kterého jsem si trochu dělal srandu, když jsem ho někde viděl namalovaný s císařem. A on tak opravdu vypadá i ve skutečnosti, není to jenom neumění Japonců namalovat věci reálně. To mě dost pobavilo.
Zpátky jsem chtěl jet autobusem, ale protože to tam jezdí jako když nejezdí, tak jsem to dřív došel pěšky i zpátky. Aspoň jsem se prošel obyčejnou čtvrtí, viděl, jak žijí obyvatelé, prošel jsem se kousek kolem řeky, kde už jsou přípravy na hanami, tj. kvetoucí sakury v plném proudu. Dokonce už některé sakury byly v květu. Doufám, že zítra a pozítří v Kjótu už někde něco pěkně rozkvetlého potkám, zatím jsou to jenom jednotlivé stromy.
Ve tři jsem se konečně dostal na hlavní turistickou atrakci, což bylo znát i na těch davech kolem, na Todaiji chrám s obřím Daibutsu, Velkým Buddhou, největší krytou bronzovou sochou na světě. Oni tu mají těch nej nějak hodně, fakt to je znát, největší, nejstarší, nej, nej. Todaiji je teda taky bomba. Krásné prostředí a zatím asi největší chrám, jaký jsem tu viděl. Nevím, jestli mají někde ještě nějaký větší, dost o tom pochybuju. Uvnitř je Buddha, kolem něj dvě další stvoření a za nimi ještě další dvě obří sochy. Ale to je fakt síla, jak je to obrovské. A jestli to tu stojí stovky let, no, pěkné. Ohromen jsem si to obešel, pár lidí chtělo ode mě vyfotit, tak jsem je vyfotil, oni zase mě, to je fajn, když se lidé spolu baví. Cizinců tam bylo docela dost, tak je to UNESCO a hrozně známé, takže tak třetina (to už je na Japonsko hrozně moc) turistů byli nejaponci.
Poté, co jsem si prošel i okolí Todaiji, pozoroval jsem chvíli jeleny sika, kteří jsou v celém velikánském parku v centru Nary všudypřítomní. Prodavači na každém rohu prodávají sušenky na jejich krmení a jeleni si to štrádují, kde je napadne, hrají si s dětmi, loudí jídlo, sem tam i olizují a koušou do věcí turistů. Mně třeba jeden jelen olíznul průvodce a s dalším jsem přecházel přes přechod. Tady je úplně normální, že auta dají jelenovi přednost, on počká, až auto zastaví, a způsobně přejde na druhou stranu. Je to zajímavé, jak si divoká zvířata můžou zvyknout na člověka. Kdyby to byli psi, kočky, tak neřeknu, ale takhle domestikovaní a chytří (občas až vychytralí) jeleni, to se jen tak nevidí. Však je to taky rarita asi i po celém Japonsku, i docent mě na ně upozorňoval, že je sranda je krmit.
Ve čtyři odpoledne jsem naznal, že mám trochu málo času na to, abych stihnul projít všechny naplánované památky. Rychle jsem se rozhodnul mezi svatyní Kasuga a komplexem Kofukuji v centru Nary. Zvolil jsem Kasugu a myslel si, že stihnu i před zavíračkou Kofukuji, leč jako vždy, stihnul jsem jenom jedno, tedy Kasugu, pro kterou jsem se rozhodnul. A možná jsem dobře udělal, lepší než obráceně, Kofukuji se dá obdivovat i bez lístku, jenom člověk asi nevleze dovnitř, což mi nakonec až tak nevadilo. Šintoistická svatyně Kasuga byla zajímavější. 
Všechno v červeném, zlatém a měděnkovém. Všude rozvěšeny lucerny, to jsem si přece nemohl nechat ujít. Ta červená nebo naoranžovělá těm svatyním sluší. A ještě víc těm fotkám. Možná jsem dneska zhýčkaný a nezasáhlo mě to tak, jako Horyuji a Todaiji, u Kasugy jsem cítil, že to je trošinku vyumělkované, lehce falešné, ale nic hrozného. To možná zase ty kamenné sloupky, svítilničky a hřbitov za svatyní. Holt jak buddhismus, tak šintoismus má každý svého ducha, esenci místa a atmosféru. Samozřejmě každé to náboženství jiného, ať si každý vybere, co mu je příjemnější. Zajímavé je srovnání s Okunoinem na Kóje, tady ta místnost s hořícími lampami byla sice pěkná, ale na lampový sál na Okunoinu to teda nemělo, tam to je opravdu dokonalé.
V pět hodin jsem to tedy zabalil a vydal se k nádraží, víceméně všechny památky tu zavírají už takhle brzo. Ani jsem neměl moc sílu procházet centrum, stejně tam nic moc dalšího není, jenom všude plno lidí, kteří se vraceli z památek, z parku. Vydal jsem se akorát mrknout na Kofukuji, jestli by tam nebylo ještě něco zajímavého. A k mému překvapení docela bylo, i bez vstupu do samotných paláců. Aspoň jsem si tedy prošel volně přístupný komplex, kde je zase pagoda, síň, pokladnice a pár dalších budov a udělal jsem si pár hezkých fotek zvenku, přestože se počasí začalo kazit, začínalo se pomalu stmívat a já se vydal do Kjóta.
Cestování vlakem a metrem po Kjótu bylo úplně v pohodě. Je fakt, že hyperdia je dobrá, najde, poradí, jak IDOS. A pak už stačí jenom hledat a jít a pípat přes turnikety. Jediný problém byl na hlavním nádraží v Kjótu, kde jsem vylezl přes turnikety a nikde nebylo značené metro. To jako fakt? Bloudil jsem po nádraží hledaje vstup do metra a když už jsem viděl na ceduli subway, tak mě to zas nepustilo přes turniket, protože to byly turnikety k Shinkansenu, takže na to bych si musel koupit lístek na něj. Takže jsem musel ven před nádraží, půlku ho obejít a najít vstup do metra z města. Divné, fakt divné. Ale jinak už to bylo v pohodě, i přestup na dvou zastávkách dost od sebe a s hustým provozem, docela bludiště. Vylezl jsem v Shiinu a došel si nakoupit do Lawsonu večeři. Škoda, že není poblíž 7eleven, Lawson se mi zatím nikde moc nepozdával a tady tomu dali hřebíček na hlavičku. Poprvé se mi stalo, že jsem nedostal hůlky, ale plastovou vidličku k jídlu. Jako že cože? Já chci hůlky! A ani se mě týpek nezeptal, jestli to chci ohřát, i když jsem mu už dopředu říkal hai, když na mě koukal. No, škoda mluvit. Takže naštěstí tam mají i mikrovlnku a stolky, kde se to dá ohřát a sníst na místě.
A vyrazil jsem se ubytovat za křižovatku do kapslového hotelu, což jsem napoprvé hned přešel a musel se vracet. Ty jejich hospůdky a krámky jsou vždycky jenom miniaturní vchody jeden vedle druhého a snadno se dají přehlédnout. Kapslový hotel je japonská specialita, jenom takové kóje na přespání, jako kajuty na lodi pro jednoho. Když někdo ve městě přebere a nestihne spoj domů nebo se mu to nevyplatí, tak přespí v kapsli. Já si rezervoval docela moderní verzi, vypadá to jak na vesmírné lodi. Asi 20 kójí vedle sebe a nad sebou, skříňky, sprchy, všechno, co člověk potřebuje. Bohužel se v kapsli nesmí jíst, takže jsem si pivo a japonské krekříky musel dát u stolu u vchodu, psal jsem na počítači a bylo mi to vlastně docela jedno. Kolem jedenácté už jsem byl dost unaven, takže jsem dobil všechny baterky, vysprchoval se (dostal jsem i pyžamo!) a zalehl brzo. Na Kjóto mám nakonec dva dny, takže asi nebudu muset tak spěchat, ale stejně je třeba vyrazit ráno zase včas. Ráno do Arashiyamy na bambusový les a pak směrem na sever, po chrámech a večer skončit v dalším ubytování v Gionu. Kjóto, asi nejznámější historií nabité město Japonska, už čeká!
