Velké několikadenní výletování je tady. Po několika dnech příprav a konzultací s docentem, Eliškou a dalšími spolužáky mám itinerář cesty do Kansai i mnoho rad a tipů kolem vlaků, ubytování, památek k navštívení. Je přede mnou pár dnů volna, tak vyrážím do Osaky a okolí, do asi nejvíc historicky cenné oblasti v Japonsku.
Cesta do Tokya, tentokrát přímo úplně do centra, na Tokyo station, byla vcelku v pohodě, do Ikebukura jsem jel napřímo skoro hodinu tím naším express courákem. Pak jsem v pohodě přestoupil na Marunouchi line, propletl jsem se docela bludištěm Ikebukura, ale vzhledem k tomu, že metro je docela dobře značené, tak je to v klidu, najít to, co člověk potřebuje. Tedy pokud má mapu a hyperdii s naplánovaným spojem. Dneska to bez internetu prostě skoro nejde. Však je to dost efektivní. Čtvrt hodiny jsem postával v posledním vagónu metra a koukal do zadní kabiny vozu, co tam všechno vlakvedoucí má, zajímavé.
První výzva přišla na Tokyjském nádraží – koupit lístek na Shinkansen. Automaty tam byly, což o to, ale nebraly karty tak, jak jsem předpokládal. Vzhledem k tomu, že jsem neměl příliš času to řešit přes kartu, tak jsem to vzal hotově. Zase to tradiční japonské lpění na hotovosti. Shinkanseny tu jezdí každých asi pět až deset minut, cesta je šíleně drahá (3000 Kč do Osaky), přesto byly skoro všechny skoro plné. Je fakt, že vlaky jsou efektivně, rychlostně a pohodlím bezkonkurenční cestování, a ještě když jsou tak rychlé jako Shinkanseny. Tak super, lístek bych měl, i když asi na o dvacet minut pozdější čas, pro jistotu, když jsem se zdržoval s nákupem a abych stihl nastoupit, nádraží bude velké a nikdy jsem tu nebyl.
Fajn, lístek koupený, prošel jsem jedněmi turnikety a pokračoval po šipkách a značkách na nástupiště 18, k vagónu 12 vlaku Nozomi 19. Nozomi jsou ty úplně nejrychlejší superexpresy, které zastavují jenom kolem Tokya (Jokohama atd.) a pak až v Nagoje, Kjótu, Osace a dál. No bludiště neskutečné, cesta snad na čtvrt hodiny, čím jsem se víc blížil k nástupištím, tím houstlo množství lidí. Naštěstí to nebyl nijak velký problém najít, taky to je dobře značené, jako Tokaido JR line, což je trasa na Kjóto a dál. V tom největším chumlu jsem prošel druhými a posledními turnikety a vylezl na nástupiště 18.
Wau, bílé štíhlé vlaky všude, celých asi šest nástupišť vedle sebe plné Shinkansenů. Teprve odjížděl ten před mým o 20 minut později. Všude (a to i v metru kolem Tokya) u nástupišť stojí panáčci s čepicemi a řídí provoz, mačkají čudlíky, mávají mávátkami a kdo ví co ještě, vtipný pohled. Jen co odjel jeden Nozomi, přijel budoucí náš Nozomi 19 s lidmi od Kjóta. Všichni vypadli a hned do vlaku nastoupila četa uklízeček v růžových oblečkách, každá měla na starost půl vagónu, těch je v každém Nozomi 16, takže těch lidí, co se motá kolem provozu musí být neskutečné množství. Uklízečky otočily všechny sedačky (3+2 v každé z 20 řad) zase po směru jízdy, což je dost vychytané, daly na ně nové povlečky na hlavu a lehce uklidily. Pět minut před odjezdem se všichni nahrnuli do vagónů, usadili a hned se vyrazilo, samozřejmě na čas. Vagóny teda nejsou nejnovější, už něco pamatují, ale jinak vypadají vcelku v pohodě, okýnka jako v letadle a nečekaně dost místa mezi sedačkami. 
Naštěstí se mi podařilo sehnat asi poslední volné místo u okýnka na ranním spoji, takže jsem celou cestu koukal ven a fotil. Jako u vytržení, pohybuju se rychleji po zemi než běžně ve vzduchu. A přitom to není nijak extra velká rychlost, i když to teda frčí pěkně.
Celou cestu jsem pozoroval měnící se krajinu. No, měnící se, měnila se, ale ne zase tak dramaticky. Víceméně až na pár míst, kde jsme projížděli kolem nebo skrz hornatější terén, byla všude rovina s kopci na dohled v mracích nebo kouřmu a všude samá zástavba, zástavba, zástavba. Asi jsem nabyl dojmu, že celé Japonsko je vlastně jedna velká placka u moře, která je z 90 procent zastavěna kontinuální zástavbou, a zbytek tvoří hory. To se pak nemůžeme divit, že se Japoncům hrozně líbí v Česku, už to asi chápu. Když jsem klukům v pondělí v izakaje ukazoval naší typickou krajinu, tak se celí rozplývali. Bodějť, pro nás klasika, pro ně každý kousek volného prostoru fakt k nezaplacení. Ještě když tam jsou lesy, louky a pastviny. Protože ten zbytek volného nezastavěného místa je tu oset rýží. Takže že by se sebrali a šli za barák do lesa, do lesoparku nebo prostě do přírody, to se tu skoro nedá, minimálně kolem těch největších měst, co jsem zatím poznal. Ale podle dnešní cesty to nebude terno ani mezi těmito městy. Opravdu, buďme rádi na naši krásnou přírodu a chraňme ji kde se dá.
Před polednem jsem vystoupil v Shin-Osace. Fakt příjemná cesta, rychlá, nějakých 600 km cestování, když počítám i cestu z bytu do Tokya, proběhla za 4,5 hodiny. To je jak z JH do Brna, akorát to je jenom 170 km, trošku rozdíl, no. Prošel jsem davem na nádraží, na turniketech mi to sežralo kartu a vydal se ven z nádraží. Před nádražím stojí tisíc taxíků, chodníky žádné. Ale našel jsem si cestu a vyrazil procházkou na jih. Na první pohled je Osaka město vcelku nezajímavé, normální domy, ulice, viadukt z nádraží do centra. Zajímavé to začalo být u řeky, na náplavkách jsou sportoviště, děti tam hrály baseball. Řeka Yodo je široká, ale není v ní moc vody, stejně jako v ostatních. Dost často to jsou hodně široká koryta, plná štěrku, zarostlá za ta léta keři a stromy, jen sem tam někde se vine slabý čůrek vody. Aspoň mají řeky dost kapacity na sezónní přívaly vody z hor.
Centrum Osaky už stojí za to, všude samé věžáky. Dost mě pobavilo, jak jsou všude chlápci oblečení v uniformách, s mávátky, na přechodech ukazují chodcům, kdy a kam mají jít, přestože tam jsou semafory, stojí na chodníkách, kde hlídají kdo ví co, nebo ukazují cestu. Ale tady v Osace je jejich koncentrace neskutečná, v jedné části města jich bylo třeba dvacet na jedné větší křižovatce, jako kdyby ti lidi nebyli schopni přejít přes přechod sami bez pomoci. To je tu taky dost časté, na všechny nahlížejí, jako by to neuměli, takže ukazují, radí, směřují, upozorňují na díru v chodníku atd. Je to minimálně vtipné, resp. by mě zajímalo, kdo je za to platí. Přitom třeba běžné práce, které jsou u nás vykonávány lidmi, tu zastávají automaty, tj. třeba většina lístků se dá koupit v automatech. Ale do výtahů toho pomocníka, co mačká ta tlačítka, jezdí celý den nahoru a dolů, dát prostě musejí, co kdyby to někdo nezvládnul. To už bych snad radši prodával ty lístky.
Dostal jsem se až k dalším kanálům, Dojima a Tosabori skoro v centru, mezi kterými je docela hezký ostrov, který se dá projít a kde jsou parky a místa k procházkám. Je tam plno růží, Japonci je milují a dělají růžová arboreta, s popisky jednotlivých druhů. Škoda, že ještě nejsou v květu, teprve raší. To musí být krása, když to všechno najednou vykvete. Prošel jsem parčíky, kde se procházelo plno lidí a zamilovaných párů a směřoval se k Osackému hradu, což je dnešní hlavní cíl.
Tušil jsem, jak vypadá, ale první pohled na něj dal jasně najevo, že to bude zážitek jak hrom. Taky že jo, zahrady kolem jsou rozlehlé, střídají se s kanály a příkopy, hrad je obklopen snad třemi různými úrovněmi obrany, to ho nikdo nikdy snad nemohl dobýt. Prošel jsem všemi bránami a na hlavním prostranství před hradem si koupil, v automatu, že, lístek do hradu za asi 600 jenů, což není zas tolik. 
Hrad je zrekonstruován, protože byl za války zničen, takže zvenku vypadá krásně původně. Vevnitř mě ale totálně zaskočilo, že to je betonová krychlička, s moderní výbavou, dokonce tam jsou i výtahy. A málo místa na tolik lidí. Má asi 8 pater, výstavka je taková průměrná, moc mě nebrala, letáček asi bude stačit. A na ochozech je málo místa taky, s bídou jsem se prodral tak, abych si nafotil pár pěkných fotek a radši jsem zmizel ven. Však je po čtvrté a mám před sebou ještě kus cesty na ubytování.
Hrozně mě překvapuje, jak tu skoro nikde nemají žádné lavičky. Je docela umění si někde najít místo k odpočinutí. Na místech, jako kolem hradu, v zahradách apod. bych ty lavičky čekal. Ne. Nejsou skoro nikde. A o odpadkových koších nemluvě. Netuším, kam ti lidé ten odpad hází, ale za celý den, jestli jsem potkal jeden odpaďák, tak hodně. Taky, v parku, kolem hradu, nikde nic. A když, tak jeden na celý hrad. Divné.
Cesta mezi hradem a Tennoji, Shinsekai s Tsutenkaku věží a Nishinari, kde mám ubytování, bylo docela nezajímavé a už mě docela bolely záda a nohy, ale zvládnul jsem to. Člověk toho vidí tisíckrát víc, než když jede metrem z bodu A 
do budu B, kor když ty body jsem neměl definované. V Tennoji je plno malých aktivních svatyní a svatyněk, takových těch běžných denních, kam chodí běžný věřící občan, takže při procházení kolem to tam krásně vonělo kadidlem. Před západem slunce jsem se dostal do Shinsekai, kde je Tsutenkaku věž, asi druhá nejzajímavější věc v Osace, jinak tu už asi toho moc zajímavého historického není, pokud člověk nepočítá noční párty, tahy městem apod. 
V Shinsekai jsem objevil malou napodobeninu Inari Shrines, kde byly malinkaté brány torii a ve svatyňce si lebedila živá kočka a pózovala nám tam jako socha, to bylo moc hezké.
Tsutenkaku věž je hezká, barevná, svítí zvenku i zevnitř. Přišel jsem vcelku ve správný čas, protože jsem ji nafotil ještě neosvětlenou a pak jsem byl nahoře už za tmy, což bylo hezké. Výhled na město, barvičky. Ale jinak je to dost kýčovitá záležitost, ve frontě je tisíc automatů na tisíc různých blbostí za pár drobných, asi čtyři gift shopy, každého tam fotí, pak to tisknou a prodávají za dost vysokou cenu, většina si ty fotky ale nekupuje, takže je asi vyhazují, nebo nevím. Tak jsem se aspoň porozhlédnul po noční Osace.
Přes nádraží, kam musím ráno cestou do Kójy, jsem došel do kombiny (místních potravin) koupit večeři a došel kousek na ubytování. Vlezl jsem dovnitř, ale nikde nikdo nebyl. Zkouknul jsem email, kde mi visely informace k self check-inu (ano, je to celkem efektivní systém), takže jsem si odemknul pokojík a konečně se plácnul na postel. Úleva nožičkám. Moc hezký den, od Osaky jsem toho moc nečekal, ale dost mile mě překvapila. Překoná to zítra Kója?
