Dneska je slavnostní den, na škole jsou promoce. Na dnešek jsem byl pozván i na promoční večírek šesťáků, kteří odpromují dopoledne. Na farmaceuta se tu totiž studuje šest let, mají to v celku jako šestiletého „bakaláře“, ale jinak je to to samé jako náš dlouhý magistr na doktora medicíny.

Na jedenáctou jsme se přesunuli do velké sportovní haly na kampusu, kam se nacpalo asi tři tisíce lidí, z toho asi 1700 studentů. Velká akce, dvakrát za rok. Promovali všichni, od juniorů z high school přes univerzitní studenty, bakaláře, až po pár doktorských studentů, kterých bylo asi patnáct. Takže získat tu doktorát je asi dost těžké, když jich je tak málo. Všichni byli krásně oblečeni, ve tmavých oblecích, většina dívek měla barevné hakamy podobné kimonu pro takovéto příležitosti a dosti složité účesy plné barevného kvítí. Z ochozu kolem haly promoci sledovali i rodiče a přes hodinu a půl jsme se dívali na samotnou slavnostní akci.

Bylo to zajímavé, hodně zdvořilé, tradiční, samá úklona, pozdrav, formální záležitosti. Klaní se i japonské vlajce. Hned na začátku dostali diplomy doktoři, mezi kterými byli i dva docentovi studenti. Potom za všechny ostatní dostali diplomy vybraní absolventi, asi za svoje obory, pravděpodobně to byli nejlepší premianti oborů. Pak chvíli probíhaly proslovy, chancellora, vysoce postavených funkcionářů, i starostů okolních měst, všichni byli napáskovaní na pódiu a vypadalo to hezky. Na konci promocí mělo pár studentů proslovy a nakonec se hrálo a zpívalo, Josai hymna i japonská hymna.

Po skončení jsem se vrátil do laboratoře a cestou jsem venku potkával slavící studenty. Všichni oslavovali, fotili se se vším, co se dalo, s rodiči, kamarády, školou. Je to pro ně hodně velká ceremonie, však je to taky stálo nemalé peníze. V laboratoři byl připraven sushi oběd pro všechny. Sice jsme na něj čekali asi až do půl třetí, ale byl ještě větší než moje uvítací sushi párty. Objevilo se tu zase plno dalších studentů, které jsem ještě nepotkal. Párty táhli samozřejmě čerství absolventi, byla sranda a přejedl jsem se sushi (nejlepší jsou ty s kaviárem, malým křupavým nebo velikým lososím).

Po páté jsme vyrazili do Kawagoe na promoční večírek. Z univerzity náš šlo asi šest pánů. Dal se se mnou do řeči jeden absolvent, ale když zjistil, že neumím japonsky, tak jsem konečně řádně využil pocketalk. Pocketalk je krabička, do které se řekne věta anglicky, ona si to přeloží a řekne ji japonsky. Případně v různých kombinacích různých jazyků, ale překlad angličtina–japonština mají vychytaný asi nejlépe. Tenhle hardwarový překladač jsem dostal od spolužáků hned po příjezdu do Japonska a je fakt, že se mi občas hodil. Ale často byl pocketalk spíš zdrojem zábavy, když občas překládal velmi vtipně.

Debata se studentem, který neumí skoro vůbec anglicky, tak byla spíš takové oťukávání, člověk byl rád, že pochopil aspoň nějaké slovo, které chtěl říct. Ale to mě baví, že studenti ve mně mají motivaci fakt mluvit, a mluví. I když někteří anglicky skoro neumí. Baví mě takovéhle diskuze se studenty, pokud u toho je ideálně docent a trochu to moderuje. Veselou diskuzí nad vzájemným poznáváním jsme strávili celou cestu do Kawagoe, zajímalo je, jestli poznám Japonce od Korejce nebo kolik měřím. Témata se tu lehce opakují, ale to je jasné, když to jednou vysvětluju jednomu a pak druhému, který to neslyšel. Kluci mi taky navrhli onsen, termální lázně, jestli bych nechtěl jít s nimi. Tak uvidíme, třeba se do nějakého taky podívám.

V Kawagoe jsme zavítali do Hermitage, takové nóbl restaurace v římském stylu, se starověkými sloupy a výzdobou. Sešlo se nás tam asi třicet, víceméně ekypa ze sushi párty odpoledne ve škole. Byla připravena obsluha, jídlo, pití, studenti absolventi měli připraven program, různé proslovy. Začátek večírku jsem strávil debatou u stolu s doktorem Mikim, doktorkou Yuki a pár dalšími lidmi, bohužel jich bylo za ten den tolik, že jsem si je nezvládl zapamatovat.

Po předání kytek docentovi a Dr. Mikimu jsem se přesunul ke stolu s docentem, kde probíhala živá diskuze jako na boys meetingu. Ten jeden nebo dva drinky u každého udělaly divy a navíc docent docela slušně podněcoval diskuzi. Takže opadl japonský stud a debatovali jsme v angličtině. Nebo se o to aspoň snažili. Pocketalk byl plně vytížen a byla u toho neskutečná sranda, řehtali jsme se nad jejich dotazy na mě, nad vtipnými přeřeky, drobnými nedorozuměními atd. Jako jedno z prvních témat je zajímala přítelkyně, kdykoliv se tu s nimi bavím trochu neformálněji, hned to vytáhnou, ptají se na ni a kdo ji neviděl, tak mu ji musím ukázat. A všichni se nad ní hrozně rozplývají. Další na řadě byli i ostatní kluci, takže jsem zjistil, že hodně kluků má holky ze stejné nebo blízké laboratoře, docent je takový jejich dohazovač. A těm pár, co jsou single, jsem měl radit, jak to udělat, aby si našli holku. Čím je přes ten den víc poznávám, tím přestávají být těmi cizími tvářemi s nějakou vážností a stávají se z nich fakt teenageři se vším tím jejich chováním, kteří akorát dostudovali a půjdou povětšinou pracovat do nějaké nemocnice nebo lékárny. Umí se odvázat a slavit. Taky mají dneska co, promoce, to už je pořádný důvod k pořádné oslavě.

V tom nejlepším to v půl deváté utnuli, že se končí podle plánu a jde se jinam. Nedopito, půlka jídla nedojedená. Docent se ztratil domů, ani jsme se nerozloučili, Yuki taky šla a zbytek se vydal do města do jiné hospody. Byla to klasická izakaya hospoda, kde se opět zouvaly boty. A jak na potvoru se mi pokazil zip na jedné z nich. Takže se mi to půlka lidí snažila rozepnout, leč marně. Oni jsou tak milí. Nakonec se mi to nějak podařilo a obsadili jsme víc než půlku stolů. Tahle část večera byla ve velmi přátelském duchu, většina už měla pod kůží, takže byli mluvní, jenom já nějak nic moc necítil, byl jsem ve velmi dobré náladě, ale to přisuzuji spíš společnosti než alkoholu. Moc jsem toho neměl, pár skleniček piva, předtím asi shochu, švestkové víno, které je dobré, a v téhle hospodě jsem měl akorát skleničku nějakého alkoholického softdrinku (ty tu frčí, Suntory apod.) a pár náprstků saké, které se tu podává v malé konvičce s náprstky tak polovičního malého panáka. Saké je relativně silné víno, takže ho pijí po menším množství. 

Během zábavy jsem je naučil „Na zdraví!“ a „pivo“, to by jim celkem šlo. Všichni byli hrozně uvolnění a já si to vysloveně užíval, pořád bylo o čem mluvit, co si vysvětlovat, čemu se smát. U našeho stolu se za ty dvě hodiny vystřídalo pár lidí, vždycky si přisedli a chvíli pokecali. Měli jsme taky plno jídla, na to, že jsme před chvílí byli na večeři vedle... Tak ona to je povětšinou nějaká zelenina, salát, solené dušené zelené sójové boby edamame, které jsou teda k pivu docela dobré, nějaké kousky masa. Takové jednohubky při povídání. Mají to docela dobře vymyšlené.

V jedenáct nás vypakovali. Už jsem věděl, co bude následovat, jde se na karaoke. Dnešní den a noc je opravdu saiko, což je nejlepší čas s přáteli, prostě fráze, když se člověk nesmírně baví. Však jsou taky povedená kopa smíšků. Fyzicky na kolenou mě prosili, abych s nimi šel na to karaoke. Samozřejmě jsem se nenechal přemlouvat, protože ač karaoke jsem nikdy nemusel, takováhle příležitost pařit s Japonci se nepotká každý den. A snad je jejich karaoke o něčem jiném než naše karaoke, na kterém mě to vždycky úplně nehorázně nudilo a nebavilo. Dr. Miki zmizel domů a zbytek asi 10 přeživších vyrazil na hlavní třídu do karaoke macu.

Jo, to teda je jiné. Nebe a dudy. Oni to mají dovedené fakt k dokonalosti. Poschodí plné asi 15 různých malých místností, servis, hifi audio, velká obrazovka a speciální systém na ovládání. Obsluha nosila pití a od jedenácti se zpívalo. Jako fakt mazec, nebyla to ta šílená trapná vystoupení, tady si člověk nastavil klimatizaci, osvětlení a jelo se. A jelo se od jedenácti do pěti. Po půlnoci jsem si uvědomil, že se vlastně už nedostanu domů, takže mi, a vlastně nám všem, nic jiného nezbylo, než tam zůstat do prvního ranního vlaku domů, což bylo pak asi v půl šesté. Svaté rozjezdy. Ale jinak to nevadilo. Na to, že jsem včera spal asi 5 hodin a dneska to táhnul na akci do pěti do rána, tak jsem přes celou noc nepocítil žádnou větší únavu, přece nebudu odcházet z akce před jejím koncem. Nedělám to ani v Česku, potáhnu to do rána i tady. Ty karaoke bary tu fungují nonstop a dost lidí se tam chodí třeba i jenom prospat, pronajmou si jednu místnůstku a leží. Za 30 tisíc jenů to není zrovna málo, ale je otázka, jestli se počítá pití zvlášť. To by pak z těch 30k byla větší půlka určitě jenom pití, protože jsme toho vypili hodně. Dost hodně. Ale vzhledem k tomu, že to byla víceméně ochucená voda (ač prý alkoholická), tak se mi do rána podařilo vcelku snadno vystřízlivět – na rozdíl tedy od některých jiných už kolem jedné v noci.

Co se týče samotného karaoke, tak se snažili o mix písniček, japonské i anglické hudby, abych si taky zazpíval. Docela mě to chytlo a když v té místnosti pak všichni řvou na plné kolo do té jejich písničky, skáčou po sedačkách a cinkají s tamburínou, tak je to fakt zážitek. Za těch asi šest hodin se mi dostalo vcelku podrobného vhledu do jejich J-popu, co to vlastně poslouchají. No, většina z těch songů je dost divná a nepochopitelná, sice se to dá poslouchat, ale já bych to z vlastní vůle neposlouchal. Některé písničky jsou docela dobré a chytlavé, ale nebylo jich moc. Já jsem si sem tam taky něco vybral, něco mi sedlo hodně dobře, něco zase vůbec. Je fakt, že normálně hudbu neřeším, takže si sotva pamatuju nějaké oblíbenější kapely, ale názvy vůbec. Takže je pro mě docela těžké něco najít, i kdybych to znal jako melodii. Naštěstí jeden klučina poslouchá tyhle všechny rockové pecky, takže házel jednu písničku za druhou, i právě v angličtině, a většinu z nich jsme zpívali společně na dva mikrofony. Chvíli bylo něco hodně rychlého, až se z toho všichni zpotili, jak poskakovali, chvíli pak pomalejší písničky, co se dobře zpívaly. Hodně hezké bylo Imagine all the people, to jsem cítil ten pocit, o čem ta písnička je. A taky hodně dobře fungovala ABBA. Obecně nechápu, kde se v nich dneska vzalo tolik energie, i ty malinké holky jako Yui to rozbalovaly na plnou čáru. A kde se vzalo tolik energie ve mně.

V pět hodin jsme to utnuli, zaplatili každý 3000 jenů a vyrazili na nádraží na vlaky domů. Byla to jedna z nejlepších párty, jakou jsem kdy zažil. Neskutečná akce, od rána až do rána, skoro 24 hodin, od promocí po karaoke. A všechno nabité životem, smíchem, diskuzemi, informacemi, jídlem, no prostě nevím, co dodat. Snad jenom, že si fakt nepamatuju, kdy jsem naposled přišel domů z akce už za světla.