Jak už jsme se domluvili v týdnu, v sobotu ráno jsou v plánu zajímavé prezentace studentů z laborky, hned potom se pojede do Ogose na kvetoucí švestky a večer půjdeme někam na večeři. Tak hurá do školy! Trochu jsem zaspal, takže jsem vystřelil z bytu, abych stihl vlak tak, abych byl v půl desáté ve škole. Ale protože je sobota, jezdí to jinak a stejně mi vlak ujel. Takže jsem přijel pozdě už na Sakado. Ale hned jsem tam potkal doktora Mikiho, kterému to asi taky ujelo, a ještě jsme asi čtvrt hodiny čekali na další spoj, takže do školy jsme se dostali až před desátou. Nu což, přišli jsme o kus obhajob, přednášky doktorských studentů z jiných laboratoří. Tak stejně to měli v japonštině a ničemu jsem samozřejmě nerozuměl, ale byla to docela sranda, koukat na to. Dostal jsem u vchodu knížku abstraktů a většina byla i v angličtině, tak aspoň něco jsem pochytil. Primárně jsme tam vlastně byli kvůli jedné studentce, která obhajovala ze skupiny docenta Egawy, tj. on je její školitel. Po přednášce jsem se přesunul do laborky, kde už na mě čekal zbytek, abychom mohli vyrazit do Ogose na švestky.
Mika, Yui, Yuki, Kubota a jeho králík jeli jedním autem, já s rodinou docenta ve druhém. V Ogose jsme se zastavili v restauraci, ve vyhlášeném soba shopu. Zvenku to vypadalo jako úplně normální nenápadný dům, ale vevnitř to bylo moc hezké, klasické japonské, tj. sezení u nízkého stolečku s nízkými židličkami se zutými botami. Bylo mi doporučeno dát si meníčko s úhořem unagi, čehož jsem nelitoval – byl fakt vynikající. Víceméně jako všechno tady. Úhoř byl jemňoučký, soba nudle z pohanky jsou podávané studené, s vývarem, nějakou tou zeleninou a ještě k tomu byla na chuť krájená chobotnice na syrovo s jikrami. Obdivuhodně to nebylo vůbec špatné, dokonce mi dost chutnala. Kolem poledne bylo ještě atatakai, tedy hezky.
Po obědě jsme se přesunuli kousek dál, do sadů švestek. Tyhle dny v půli března tu mají jejich sezónu, než je vystřídají sakury. Je vtipné, jak tu všechna auta vypadají hrozně krabicově, jak jsou všechna na automatiku řazení a jak všichni používají výhradně navigace v autech. Než řidič vyjede, musí každopádně nastavit navigaci, i když se jede třeba jenom kousek. Všichni už si tu na to tak zvykli, že se bez ní nikdo snad ani neobejde. U sadů jsme zaparkovali, všude stáli mužíčci ve vestách silničářů, mávali červenými tyčkami a ukazovali řidičům místo na zaparkování. Teda mávali jak pominutí, vtipný pohled. Oni jsou tu tak nějak hrozně zaměřeni na bezpečnost, všechno se zdůrazňuje, aby si člověk nemohl nic udělat, někde se zranit atd. Ale povětšinou je to naprosto zbytečné, nadsazené. Stačil by jeden mávač, dalších pět nebo kolik bylo dost zbytečných – ale ono je to asi baví. Tak jako tak, hned nás skásli o pětikilčo. Vstup do sadu, dalších tři sta. Hm, asi to tu je teda hodně oblíbené, kvetoucí sady.
Je, uvnitř sadu to vypadalo jako v nějakém zábavním parku pojaponsku, plno krámků s potravinami, kvetoucími bonsajemi švestek a sakur, tisícem stánků s jídlem, asi tu jsou zvyklí trávit třeba celé dny jako v přírodě. Přitom to byl, no, prostě rozkvetlý sad – ne že by ty švestky nebyly hezké, byly, ale místo tří hodin by stačilo třeba půl hodiny. Ale mělo to i svá pěkná pozitiva, rozkvetlé švestky, jak jinak, nebo krásnou mašinku, která tam jezdí po malém okruhu, má rozteč kolejí asi tak 15 centimetrů, ale uveze i dospělé lidi, to bylo hodně zajímavé. Kubotův králík dělal parádu a byl celý den středem pozornosti, všichni si ho fotili a bylo to pro všechny hrozně cute. Prostě Japonsko.
Uprostřed sadu jsme chvíli koukali na vystoupení Shishimai na místním pódijku, pár hudebníků hrálo a několik různých figur vedle tančilo do hudby, lev (není to drak, jak jsem si myslel a jak si myslí mnoho lidí), uklízečka, někdo s vějířem a kdosi, kdo vypadal jako Tarzan. Bylo to hezké, akorát naprosto něco jiného, než na co jsme doma zvyklí. Divadlo, ale prostě jiné. Vyjadřování emocí, exprese, bez nějakého hlubšího smyslu.
Docent s rodinou odjel domů a já zůstal se studenty. Začalo poprchávat, tak jsme se vydali ze sadu dál. Ještě jsme cestou ochutnali amazake, sladké teplé cosi rozpuštěné ve vodě, chuť taková divná, připomínalo mi to lehce nakyslé sražené mléko, ale ještě s nějakou chutí. Je to pravděpodobně nějaká mletá rýžová melasa ve vodě nebo něco takového z rýže. Tady je skoro všechno z rýže. Hned kousek od sadu jsme se zastavili v jedné výrobně saké, před kterou rostly krásné pierisy, vlezli jsme dovnitř, chvíli jsme tam postávali a pak jsme zas vypadli, aniž bychom si cokoliv prohlídli. Našli jsme ještě jednu výrobnu na saké, ta byla trochu větší a hezčí. Výstavka lahví byla moc pěkná, taková dost rozmanitá, barevná. Ujala se nás hned paní od pokladny a měli jsme malou degustaci saké. Vyzkoušel jsem asi tři různé klasické saké, což je tedy rýžové víno, docela silné kolem 17 procent alkoholu a bývá suché. A bylo dobré. Ochutnali jsme i vzorky ovocného vína, což je alkoholický koncentrát ovoce, taky opět jiný, než co jsem kdy měl, mají všechno možné od pomerančů, přes citrónové až po třeba meruňkové. My ochutnali citrónové, mají tu nějaký speciální druh křížence pomeranče a citrónu, yuzu, je to velmi dobré. Poprvé jsem tu narazil na možnost platit kartou, takže jsem toho ochotně využil. Sice to platbu chroustalo asi dvě minuty, ale ta nakonec proběhla v pořádku. V penězích jsou Japonci hodně tradiční, takže co kde jde, všechno se platí cash.
Po návštěvě saké factory jsme se vydali autem na druhou stranu Ogose, vlastně až k blízkým horám, kde jsme zastavili na konci pár set metrů serpentýn. Zdá se, že to bude nějaký krátký výlet do místní přírody. Taky že jo, už cestou k horám osídlení trochu prořídlo a objevily se cedry, kterých tu je na kopcích teda požehnaně, až z toho mají místní tu alergii, proti které se většina lidí chrání rouškami. Asi hodinu jsme si tedy udělali procházku po cestě do kopce, ke krásným třem vodopádům a šintoistické svatyňce. Tady se mi hrozně líbilo, vytáhl jsem foťák a dost fotil. Charakter jejich lesa je fakt úplně jiný. Cedry, kvetoucí kamélie, velikánské odkvetlé hortenzie, kapradí a plno dalších neznámých kytek. Tady to byla jedna z nejlepších částí dneška.
Studenti mě odvezli zpátky do školy, kde jsem v labu potkal Yuki, ode dneška paní doktorku, na jejíž přednášce jsme ráno byli. Doktora Mikiho jsme nechali pracovat, ostatně jako celý den, když si užíval výletění minulý týden, a s docentem jsem vyrazil do Sakada na večeři a na pivo. V Sakadu hned naproti nádraží je taková miniaturní restaurace v Okinawském stylu, kde je místo snad jenom pro jeden stůl, který jsme tam měli rezervovaný. Opět nízký stoleček a zouvání, sezení na zemi. Hned jsme si dali pivo Orion z Okinawy, opět moc dobré. A k jejich typické pomalé večeři plno drobných dobrot, vždycky jsme dostali misku něčeho pro všechny – kuřecí stripsy, tofu s vejcem a nahořklým, ale dobrým goyi, omeletu s mořskými řasami, sójové výhonky v nějaké směsi s masem, které chutnalo úplně stejně jako náš opečený lančmít, a soba polévku. Vypil jsem pár piv a pak jsme zkusili něco trochu tvrdšího, doktorka Yuki objednala nějakou jejich typickou okinawskou pálenku ze saké, chutnala dobře, něco mezi borovičkou a vodkou a možná ještě něčím. A na závěr jsem zkusil žlutý švestkový likér, který byl taky hrozně dobrý, trošku sladší. Takže dnešní večeře byl tedy pro změnu PhD student meeting.
Během večera jsme se bavili i o češtině a jejích záludnostech, jako třeba o našem nejlepším českém vynálezu Ř (333 stříbrných.. a taky Dvoržák), o české hudbě, o Smetanovi (Japonci asi nemůžou být víc spokojení, než když zjistí, že jejich oblíbenec Smetana je víceméně z J. Hradce), o mentalitě Čechů, o našem moři, které už nemáme, o Alpách, o státech, které jsem projel. Stejně tak jsme řešili opět i japonštinu, naučil jsem se oishikadesu, hodně zdvořilé vyjádření, že to bylo vynikající při odchodu z restaurace. A sranda byla, když si to pak zbytek osazenstva pouštěl dokola z překladače česky a snažili se to říct správně. To jsou hrozně super zážitky, poznávání dosti odlišných kultur takovýmto způsobem. A druhou naučenou frází, docela užitečnou, je onakagahetta, mám hlad. Tolik věcí, rituálů, japonštiny, zvyků, kulturních aspektů, jaké jsem tu získal za dva týdny. Mluvit takhle s místními, poznávat jejich kulturu, jídlo, jazyk, prostě každý aspekt jejich životů, takovou možnost cestování by měl mít každý.
Na pondělí jsem pozván na rozlučku šesťáků, kteří odpromují v pondělí dopoledne, tak o tom zase v dalším dílu.
