Protože jsem říkal, že na víkend nemám žádný pevný plán, docent domluvil, že mě pár lidí z laborky vezme do Tokya na Skytree tower. Sobota, první volný den. Ale vstávám stejně jako v týdnu, budím se tu už docela pravidelně kolem půl sedmé. Učitelé i někteří studenti jdou do školy, protože v sobotu se zde chodí do školy celkem běžně. Ale já nemám kam spěchat, sraz ve vlaku do Tokya je až v deset v Sakadu. Před desátou jsem v mojí domovské stanici nasednul na expres do Tokya, v Sakadu nabral doktora Mikiho a Yatabe a ač jsem si myslel, že se ze Sakada budu koukat po okolí, kudy pojedeme, vlastně až do Šibuji jsme si povídali, takže z okolí jsem neměl vůbec nic. Ale ono je to stejně na jedno brdo, všude neustálá zástavba, hodina sem, hodina tam, všude podobné. Dr. Miki mi vysvětloval, co je kde zajímavého, kam dneska jedeme, zbytek asi hodinové cesty jsme prodebatili nad mým průvodcem po Japonsku.
Když jsme dojeli do Šibuji, bylo to opět jako v jiném světě. Level japonské preciznosti zase výš, na nástupištích jsou otevírací zábrany, kde přesně zastaví vlak nebo metro, oboje dveře se otevřou, pak zavřou a nikdo nemůže omylem spadnout do kolejiště. Šibuja je hrozně veliké nádraží, asi čtvrt hodiny jsme, víceméně kvůli velké rekonstrukci, ale přeci, přecházeli z příjezdového nástupiště ze Sakada F-linerem na Ginza liner do Asakusy někde úplně jinde, možná o pár pater níž, nebo výš, prostě někde úplně jinde. Všude se motá plno lidí, ale nádraží bylo čisté, udržované, místy stísněné, místy veliké. Přestoupili jsme tedy na Ginza liner, vlastně klasické metro přes Ginzu, Ueno do Asakusy, což byl dnešní cíl. Než se člověk dostane přes město, tak utečou dvě hodiny. Časově celkem náročné, ale všechno funguje, jak má, když se člověk naučí pár věcí, má mapku, přehled a ideálně aplikaci na spoje, tj. takový místní IDOS, tak to není nijak složité, cestovat po Tokyu. PASMO karta to hodně ulehčuje, jenom se pípá mezi stanicemi, resp. linkami, a strhávají se peníze. V Asakuse v metru jsme se potkali s Ayano, která tu poblíž bydlí, a mohli jsme vyrazit za poznáváním.
Vylezli jsme z metra a opět to byla bomba, jako když cizinec vyleze v Praze z metra třeba na Staromáku. Všude plno Japonců v oblecích, lákající turisty, kterých bylo všude milion, na projížďky vozíky, do restaurací apod. Kousek jsme popošli po ulici a hned jsme stáli u asi největšího lampionu, který jsem kdy viděl, na začátku velmi známé ulice Nakamise, u brány Kaminarimon, Hromové brány. Procházkou mezi lidmi k druhé bráně jsme se proplétali mezi návštěvníky ve starobylé uličce plné obchůdků. Tu nás Dr. Miki pozval na sladkost ze sladké brambory, tu jsme si koupili jahody s cookies, tam jsme si došli pro nějaký místní vyhlášený karbanátek. Všude tolik dobrot.
Před chrámem Senso-ji s třetím lampiónem stojí na prostranství velký kotel s hořícími tyčinkami, který je obsluhován a upravován jedním člověkem. Z kotle jde docela solidní žár a plno kouře, který má prý léčivé účinky, takže všichni, kteří jdou kolem, ho na sebe mávají, aby se uzdravili nebo odehnali nemoci, které je čekají. Uvnitř chrámu je pak velká pokladnice, do které neustále někdo hází peníze, dvakrát se ukloní a dvakrát tleskne s pomyšlením na svoje přání, které se mu pak splní. Docela dobrý zvyk, hlavně pro mnichy, kterým se asi docela dobře plní pokladničky. A lidi chodí a ty peníze hází. A samozřejmě čím větší drobné, tím lepší. Když už mě k tomu kolegové tedy vyzvali, tak jsem si s nimi ten rituál zahrál a pár drobných se zbavil. Další docela dobrý tahák na peníze jsou věštby. Zaplať sto jenů, zatřes si s krabičkou, vytáhni číslo a vezmi si papírek s věštbou omikuji. Tak mám za dvacku aspoň docela dobrý suvenýr. Dr. Miki měl nejlepší věštbu, já dobrou, Yatabe normální, akorát Ayano si vytáhla špatnou, tak ji smotanou přidala mezi ostatní špatné na takovou nástěnku. A kdo chce jinou, musí si znovu zaplatit, žeáno. Jinak je to docela sranda.
V jednu jsme si k obědu koupili okonomiyaki, což jsou takové vylepšené cmundy o kus masa, vejce, pár omáček a kdo ví o co ještě. Byly ale moc dobré. Na stojáka jsme se tedy naobědvali, Dr. Miki koupil dost zajímavý softdrink, který se otevírá tak, že prodavač to odpočítá a pak, za teatrálního napětí promáčkne skleněnou kuličku do lahve. V životě jsem nic takového neviděl a ani by mě to asi nenapadlo. Nápad geniální, turisticky přitažlivé. Kdy to začneme prodávat v Česku?
Když jsme skončili na Senso-ji, vydali jsme se k Tokyo Skytree, nevyšší (televizní/rozhlasové) věži v Tokyu a vlastně i na světě. Přešli jsme přes řeku Sumidu, po které se projížděly výletní lodě, na jejímž nábřeží byl čilý ruch, např. u živé sochy (týpek natřený na bílo, takoví, jací bývají třeba na Karlově mostu) a za kterou se tyčilo několik vysokých budov pivovaru Asahi. Na jedné z nich je cosi takového žlutého, má se tomu říkat zlaté lejno, kolegové mluvili o pivní pěně. Nepřipomínalo to ani jedno. Prostě cosi velkého žlutého. V jedné restauraci bylo logo Pilsner Urquellu, tak jsem kolegům vysvětlil anabázi našeho piva, takže asi chápou, proč jsme jako Češi pivní národ. Ale musím říct, že jsem tu ještě vlastně nenarazil na špatné japonské pivo, a to už jsem jich tu pár vypil, v hospodě i doma. Německá škola je znát.
Pokračovali jsme ke Skytree. Z dálky to vypadá, že je blízko, ale šli jsme snad půl hodiny a pořád byla daleko. Ona asi bude fakt obrovská. Neskutečná věž. Však taky měří přes 600 metrů (634 m). Když jsme k ní konečně došli, konečně jsem viděl rozkvetlé třešně, na úpatí věže se dva stromky krčily v plném květu a všude kolem nich se pitoreskně tlačilo tak padesát až sto lidí s fotoaparáty a fotili, co to šlo, strkali se, aby ulovili co nejlepší fotku. Sakury jsou tu fakt fenomén, jsou opravdu krásné, taky je mám rád, ale tady to dovedli do dokonalosti, už se těším na jejich hlavní sezónu, to bude bombastické.
Bombastické už ale moc nebyly ty fronty na lístky na Skytree. Sobota a hodina čekání ve frontě. Šílenost. Ale stálo to za to, i za ty čtyři stovky. Propasírovali jsme se až k výtahům, které pojmou tak třicet lidí naráz – jako sardinky. Těch 350 metrů na hlavní vyhlídkovou terasu ten výtah jede něco přes čtvrt minuty, v půlce si to fičí až 600 metrů za minutu. Docela svižné, přesto pohodlné. Akorát z toho pořádně zaléhají uši.
Nahoře se člověku otevřou neskutečné výhledy. Kam oko dohlédne, tam je Tokyo. Dobře, na jih přes záliv je Čiba, ale jinak jenom Tokyo, Tokyo, Tokyo. Měli jsme docela štěstí na počasí, takže bylo hezky vidět. Dokonce jsme zahlédli i Fuji-san, i když už docela v mracích a kouřmu. Centrum s největšími mrakodrapy je docela blízko, Sumida je úchvatná, s plno mosty, jinak je to jedna velká zástavba. Na Hanedu létalo každé dvě minuty velké letadlo, prostě velkoměsto, jak má být. Ty jo. Větší velkoměsto už vlastně asi neuvidím, když Tokyo je největší. Moje první velkoměsto a já si hned vyberu to největší, ty ostatní už budou vždycky jenom malá města. Obešli jsme si terasu kolem dokola, prošli všechny tři patra v 350, 345 a 340 metrech, pokochali se výhledy, stoupli si na skleněnou podlahu nad více než tři sta metrů hloubky a vydali se výtahem zase dolů. U paty Skytree je zimní kluziště, tak si tam děcka bruslila na ledě jako u nás v Brně nebo Praze. Ale trochu mě zarazilo, že bylo tak malé, i když je inzerované všude v metrech. I v Brně míváme větší.
Na informační tabuli, kterých je tu všude plno, jsem narazil na fotku piv z Česka, a hned první stál Ježek. Vtipálci. Pak jsme našli obchod, kde prodávali imitace jídel, které se tu dají vidět skoro v každé výloze od restaurace. Je to tady zvyk a je to docela vtipné a víceméně informačně přínosné – cena a člověk přesně ví, co si chce dát a co dostane. Ale třeba taková imitace koktejlu, který se od pravého nedá rozeznat, pokud tu imitaci nevezmu do ruky, nebo vidlička trčící ze špaget, to nemá chybu. Stejně jako plátky slaniny nebo smažené krevety jako náušnice. Tabule s desítkami různých toustů je vynikající inspirace na vaření. V jednom obchodě prodávali jedlé věci, které vypadaly jak sklářské výrobky, zdobené rybičky, žabky a další. Vlevo byly obchody jenom s pokémony, vedle zas s nanoblockem, obdobou lega, vpravo pleads please fashion obchod. No dalo by se tu nakupovat celý den. A oproti českým obchodům docela jiný výběr, než na co jsme zvyklí u nás. Rozhodně bych si tu vybral. Třeba jako jsem si vybral čajovou matcha zmrzlinu. Matcha v Japonsku letí a Japonci jsou schopni ji nacpat do úplně všeho.
Se západem slunce jsme zakončili výlet, Ayano se od nás odpojila někde v metru a my tři jeli domů. Asi přes dvě hodiny, jak je to daleko. Tentokrát jinými linkami, dokonce jsme se museli kousek vracet. Hodnotili jsme den, Dr. Miki mi vysvětloval trochu základů kandži na té věštbě ze Senso-ji. Celý den jsem se tak náhodně snažil zapamatovat různá nová slovíčka, takže mě z nich Dr. Miki sem tam zkoušel. Dnes bylo slovem dne Není zač. Do itašimašite. Nemáte zač, příště se podíváme do Ogose na rozkvetlé švestky.
