Koncem roku 2018 se ke mně úplně náhodně dostala nabídka stipendia na zahraniční univerzitu, second call na doplnění posledních pár míst na univerzitách po celém světě. Hledajíce možné univerzity, narazil jsem na kolegy z oboru, kteří pracují s boronáty a kteří sídlí na japonské Josai univerzitě, jež byla ve výběru nabízených univerzit. Hotovo, upečeno, začal jsem organizovat a po třech měsících příprav jsem tady – v laboratoři docenta Egawy na farmaceutické fakultě. Ale hezky popořádku.

Asi týden před odletem do Japonska jsem uzavřel vše ve škole a dostal horečku. Tedy cestovatelskou, přišla na mě závažnost situace. Už to nebylo jen emailování mezi Českem a Japonskem, čtení průvodce, plánování si, kam všude se podívám, řešení pojištění, stipendia, shánění jenů atd. Už to bylo fakt blízko. Docela záhul, naplánovat a promyslet všechny varianty neznámých, potenciálně problematických záležitostí dopředu, bez znalosti místních poměrů, pouze s informacemi, které se dají najít v průvodcích a na internetu (a že jich je k nalezení docela hodně, díky Katko, HedvabnaStezka.cz a především excelentní Japan-guide.com). Asie je očividně docela jiný svět a mnoho věcí tam funguje jinak, než na co jsme zvyklí tady v Evropě. Jak je ten Schengen nakonec krásný a pohodlný. Poprvé budu mimo Evropu, nepočítám-li těch pár dní na Ukrajině. Ale i ta je v Evropě, alespoň geograficky.

B-787 Dreamliner na letu Varšava–Tokyo byl taky jako jiný svět. Zatím to bylo největší letadlo, kterým jsem letěl. Je to jako město na nebi, devět řad sedaček, plno letušek, všude záchody, mimochodem dobře vybavené, kromě vzletu a přistání byl na palubě čilý ruch. Po rozednění nad východním Ruskem bylo zajímavé sledovat z okýnka zemi pod námi, kde byla pravá ruská divočina, neregulované řeky, vinoucí se jako nudle se slepými rameny v horách, rozlité blátořeky na všechny strany, bez lidí, bez měst. Ač jsem se snažil postřehnout moře před Japonskem a Japonsko z výšky, měl jsem smůlu, protože od Ruska byla kompletně zatažená obloha a v Tokyu pak při přistání bylo ošklivo a pršelo. Jo a Tokyo je s tvrdým y, už to měkké nikde nikdo nepište. To už je lepší Tokjo.

Po přistání jsem prošel koridory s malými japonskými panáčky v rouškách, kteří byli na každém kroku jako pracovníci letiště. Všude byly nápisy v nesrozumitelné japonštině (nic nepomohlo, že jsem se dva měsíce snažil naučit aspoň hiraganu a katakanu, abych si to aspoň přelouskal), sem tam něco bylo v angličtině. Nikde se nic nezadrhlo a hned u východu mě s cedulkou čekal můj člověk, docent Egawa.

Vítejte v Japonsku!

Nasedli jsme do dodávky a vyjeli vstříc ubytování v Sakadu. Přestože jsem byl dost unavený, reálně jsem měl v deset ráno asi po druhé v noci, byl jsem nakopnutý situací, takže místo abych si odpočinul, tak jsme si s docentem vyměňovali první dojmy. Docent mi vysvětlil, co všechno je přes den v plánu, dostal jsem papíry s informacemi o škole, o dopravní situaci, jak se dostanu do školy atd. Zbytek asi dvouhodinové cesty do Sakada jsem zíral po okolí aglomerace, kudy jsme projížděli. V Sakadu jsme se sešli s ubytovatelem, který mi všechno vysvětlil, co kde je, jak s čím pracovat, jak třídit odpad (na to tu jsou psi, ale systém je tak trochu divný, každý den se vyváží něco jiného), dostal jsem klíče, prošli jsme smlouvu a byl jsem ubytovaný. Byt je mrňavý a všude se musím dost ohýbat, abych se někde nepraštil. Naštěstí jsem docela zvyklý. Holt tu nejsou úplně uzpůsobeni na skoro dvoumetrové lidi.

Druhý den mě pod bytem vyzvedl docent a společně jsme vyrazili na Josai univerzitu. Za asi tři čtvrtě hodiny cestou vlakem s přestupem v Sakadu jsme vylezli v Kawakadu a došli na kampus. Farmaceutická fakulta, ve kterém jsem měl strávit příštích několik měsíců je zdaleka viditelný věžák, vypadá velká, ale z boku je hodně úzká. Prošli jsme celý kampus Josai univerzity a v poledne jsem se seznámil s celou skupinou studentů v laboratoři. Velmi mile mě překvapili, jak byli přichystaní na můj příjezd, celá místnost byla vyzdobená v párty stylu, čeko-nihhon vlaječky (frag, jak říká docent, když všichni zaměňují R za L, což prý úplně neslyší, třeba leproducibility), zdravice napsaná na zdi atd. Sushi párty byla super, studentky připravovaly hodinu dopředu věci, krájely suroviny na takoyaki, které se pak smažily na stole, bylo plno sushi a dalšího jídla a pití.

Na takovýchto setkáních (a obecně výletech a potkávání cizích lidí) je diskuze velmi snadná, cokoliv člověk řekne, tak je pro cizince nové a cokoliv mi řeknou oni, tak je to nové pro mě. Každou větou člověk poznává kulturu jejich nebo předává tu svou. Tohle mě hrozně baví. A kor když cítím takovou lidskost těch lidí tady všude kolem. Ve vlacích a na ulici jsou všichni zahleděni do mobilů, nikdo se s nikým nebaví, ale jakmile je člověk známý nebo v jeho sociální bublině, jsou to naprosto jiní lidé než na ulici. Ale to asi i kdekoliv jinde v Evropě, v Česku.

Další den jsme se sebrali a jeli do Kawagoe na boys meeting. S docentem a třemi studenty. Bylo to skvělé, dost jsme se nasmáli, popili, perfektně najedli a popovídali. Ayumu nás vzal do jedné zapadlé restaurace. Taková krásná, potemnělá japonská restaurace s příjemnou hudbou. Jídelní i nápojový lístek byl komplet jenom v japonštině, tak mě osazenstvo hodlalo překvapit a objednávali všechno sami. Nakonec to skončilo na tom, že během chvilky (to je zajímavé, že trvá hrozně krátkou dobu, než člověk dostane jídlo, objedná a skoro hned to má na stole) začala obsluha nosit jednu věc za druhou – klobásy se zelím, které vypadaly jako naše jitrnice, tlusté nudle se sójovými výhonky, grilované maso na špejlích. To by mohlo na večeři stačit. Pánové servírovali, popíjeli jsme a debatovali o všem možném, ale protože to byl boys meeting, tak hlavně o holkách. Ani jsme nedojedli jídlo, které už bylo na stole, a už zase nosili další – gyozu, když už jsme se o ní bavili, knedlíčky ve vodě, jarní závitky nebo japanese style pizzu s takovým dobrým výrazným kořením. 

Naplánovali jsme návštěvu divadla, kabuki nebo bunraku. Ayumu mě chce vzít do Ogose na kvetoucí švestky, už začínají kvést. A až budou v plném květu sakury, bude sakura BBQ grilovačka nebo popíjení pod sakurami, tak, jak to tu je každoročně tady zvykem, s lidmi z laboratoře. Je hrozně hezké, jak se tu o mě starají a plánují mi plno věcí.