Takaosan. Velikostí asi jako Javořice nebo kopce v Novohradských horách. První z kopců směrem do vnitrozemí, kde už se zvedají větší hory mající přes tisíc, patnáct set, dva tisíce metrů. Za nimi jsou už třeba sopky přes dva tisíce a ikonický Fujisan hodně přes tři tisíce metrů. Takaosan nemá žádnou extra výšku, 599 metrů nad mořem z něj dělá relativně malý kopec, navíc převýšení z nádraží je jenom necelých 400 metrů. Ale to je ideální na jednodenní, resp. půldenní výlet. Sem tam nějaký strmější svah, schody nebo serpentýny a během hodiny a půl je člověk na Takau. Vzhledem k jeho poloze na dohled Tokyu je Takaosan oblíbený cíl turistů, kteří si chtějí odskočit z všudypřítomného města do přírody, které tu je v celé aglomeraci poskrovnu. A z Takaa jako výchozího bodu se dá také vyrazit dále do zmíněných vyšších kopců.
Dle předpokladu, po výstupu na Takao bylo všude plno lidí. Počasí bylo přiměřené, přesto ale z Takaa Fujisan vidět nebyl, bývá jen za lepšího. Škoda. Vzhledem k dostatku času jsme si procházku protáhli o dalších 5 kilometrů na trochu vyšší kopec, který už ale nebyl tak narvaný jako Takaosan, na který jezdí i mnoho svátečních turistů jenom na otočku při krátké návštěvě Tokya. Takže na Takaosanu se dá potkat i docela dost cizinců. Nejvtipnější jsou především Korejci, kteří hiking berou většinou dost vážně a mívají výbavu jako by stoupali na Mt. Everest.
Na Kobotoke Shiroyama jsme si dali svačinooběd, kariudon a oden, což jsou různé vařené věci, od rybích/krabích trubiček, přes vařené vejce po vařené a smažené zeleninové placičky. Ale určitě to může být i konjak. Lidé kolem si dávali strouhaný led – mistička, na tom tak třicet centimetrů vysoká hora ledu a v něm barevná poleva. A další v lahvičce navíc, kterou si člověk může ještě přilít. Barviva a led za peníze, prostě po japonsku.
I cestou zpátky na Takaosan jsem obdivoval místní vysokou horskou biodiverzitu. Mnoho nám ne vždy úplně známých rostlin, hodně brouků a hlavně plno druhů velkých motýlů, především otakárkovitých. Těch je po světě hodně druhů, jenom u nás jsou celkem vzácnost s množstvím druhů, které by člověk spočítal na prstech jedné ruky. Dokonce jsem byl v jednom místě jako opařený, když jsme s Mai koukali na cestu s řadou jehličnanů, kolem nichž poletovaly jako v nějaké pohádce stovky bělásků.
Cestu zpátky z Takaosanu jsme zvolili jinou než nahoru, možností je tu asi pět a víc. Celý svah je protkaný různými cestami, od silnice, přes stezky až po lanovku. Takaosan je také celkem známé náboženské místo, místní chrám, resp. komplex se nachází skoro u vrcholu Takaa, je pěkně zasazený v kopci a je z něj výhled na obří tokyjskou aglomeraci. Celkově jde o jedno z těch hezčích náboženských míst, které jsem měl možnost v Japonsku navštívit. U hlavní síně a dalších budov hořely opět vonné tyčinky. V bráně u hlavní síně – vlastně jako skoro všude v komplexu – byly masky a sochy dvou démonů lesů a hor. Tengu s dlouhým nosem je vcelku známý, Tengua s ptačím zobákem jsem viděl poprvé až tady.
Po sejití z Takaa na nádraží jsme vymýšleli, co s načatým odpolednem. Den bychom mohli zakončit večeří někde u Shinjuku. Během hodiny jsme tak byli prakticky zpátky v Tokyu a navečer zamířili do jedné restaurace na nabe. Nabe je něco jako shabu shabu, akorát se na grilu v omáčce nevaří maso samotné, je to spíše mix věcí, od zelí přes vepřové žaludky a sójové klíčky po kousky normálního masa. Z pálivosti jsem vybral 6 z 10, což bylo ve výsledku trochu víc, než bych od šestky z deseti čekal. Na zakousnutí jsme si ještě dali sýrový vaječný svítek a edamame. Edamame jsem si tu celkem dost oblíbil, je to super a zdravější alternativa brambůrků třeba k pivu. Všeobecně zdravějších variant různých u nás nezdravých jídel je v Japonsku docela dost. V nabídkách bývají třeba hranolky ze syrových okurek s kečupem.
Z okna byl pěkný výhled na rušnou křižovatku. Mai mi vyprávěla, že být v Japonsku studentem na soukromé škole typu Josai je docela otčenáš, škola je povinná od pondělí do soboty, většinou od rána až do večera. Spíš mi to připomíná gympl než vysokou. Kdeže je ta naše česká vysokoškolská volnost. Tady mají všechno povinné a dané.
Po dvou hodinách nás z restaurace automaticky vypakovali, abychom neblokovali místo dalším zákazníkům, kteří už čekali na židličkách před pokladnou, což je celkem běžný jev. V tomto podniku ale mají očividně limit na návštěvu, vědí, kdy se mají zeptat na poslední objednávku a automaticky přinesou i účet. Holt byznys je byznys, my bychom tam vysedávali ještě další hodinu na pivu. I když zrovna i to by jim celkem vyneslo.
Tak razíme z výletu zase domů. Tokyjská aglomerace je veliká. Člověk se domluví na chvilkový výlet na malý kopec a stejně to zabere celý dlouhý den, než se aktéři vůbec někde sejdou a někam dostanou. Když už člověk musí někde něco řešit, hodina po Tokyu není žádný čas, všechno je docela na dlouho. Ale dá se na to při dobrém plánování zvyknout.
A protože všechno jednou končí, jdu se pomalu balit zpátky do Čech. Tři měsíce utekly jako voda, ale pár dnů ještě zbývá – na to se rozloučit s Japonskem, třeba na kabuki.
