Praděda projel celý svět, když se s legionáři vracel z východní fronty domů přes Rusko, Japonsko a Ameriku. Nějakou dobu strávil i v Jokohamě při čekání na vypravení lodě přes Ameriku do Evropy. Proto jsem byl rád, že Jokohama není od Josai univerzity zas až tak daleko a že bych se mohl na tohle místo dojet podívat a pocítit atmosféru, která se v naší rodině už po generace předává. Najít další kořínek do skládačky světa.
Už nad tím přemýšlím nějaký ten týden. Docent se toho nedávno chytnul a navrhnul společný celodenní výlet ještě s několika studenty z laboratoře. Ti se tak různě scházeli, přemýšleli, až z toho byla dnešní polední schůzka v kuchyňce, kam přitáhnuli velkou bílou tabuli, kterou během odpoledne prakticky celou počmárali různými plány co a kde vidět. Bylo to skoro jako ve vojenském krytu, kde vojevůdci plánují, koho napadnout příště. Vzali to velmi zodpovědně a navečer tak bylo vše jasné, zítra vyrazíme do Jokohamy a cestou se ještě zastavíme v blízké Kamakuře.
Ráno jsme se posbírali ve vlaku na několika zastávkách od Takahashi až po Kawagoe a během dalších dvou hodin dorazili do Kita Kamakury. První naše cesta vedla do Meigecuinu, chrámu, který je v tuhle dobu kolem právě probíhajícího deštivého období vyhlášen bohatě kvetoucími hortenziemi. Jinak ještě stojí za pozornost zajímavá poloha, protože celý komplex je pod skálou, ve které jsou vytesané jeskyně se svatyněmi. Je to celkem příjemné místo, všude modré hortenzie a v rohu zahrady jsou kotce s králíky, podle docenta space station. Prý protože na Měsíci žije králík držící rýžové koláčky, alespoň podle tvaru skvrn Měsíce. To je fajn porovnávat, jak si kde na světě lidé představovali a vysvětlovali věci, které znají z jakéhokoliv místa planety. Příběhy jsou taková sonda do duší národů. Stále v nás je kousek dítěte, který se rád dívá na pohádky a věří zajímavým věcem.
Skočili jsme na vlak a přesunuli se do centra Kamakury. Z nádraží jsme vyrazili směrem ke svatyni Tsurugaoka Hachimangu skrz známou ulici plnou obchodů a restaurací, Komachi dori. Bylo kolem poledne, takže jsme našli jednu reastauraci, kde bylo možné si dát zdejší specialitu, miniaturní syrové ančovičky se zázvorem. A k tomu jsem si dal marinovaného tuňáka v sójové omáčce. Ančovičky byly zajímavé svou strukturou, byly trošku bez chuti, kterou jsem si ale dodal dost silným wasabi. Tuňák ovšem nezklamal, tuňákové sashimi je prostě nejlepší sashimi, nemůžu si pomoct. Chápu Japonce, že ho tak milují. To se prostě rozplývá v puse jako dobrá šlehačka.
Po obědě jsme vyrazili do svatyně. Jeli jsme sem v týdnu, protože o víkendu tu bývá dost narváno. Ale ono bylo i dneska, protože v týdnu se tu zase vyskytují školní výlety, kterých tu bylo fakt požehnaně. Všichni žáci jedné skupiny nosí vždycky jednu věc jako poznávací znamení, třeba červené šátky, bílé nebo žluté čepičky. Tady byli žáci dost aktivní, většina z nich měla papíry, ve skupinkách zastavovali cizince a zpovídali je. Nejspíše plnili zadané úkoly. Máte rozchod, splňte tyhle úkoly. Tak je plnili. Aspoň se u toho naučí komunikovat v angličtině a cizinci si taky rádi popovídají.
Ostraha svatyně byla dost prudérní, postávali tam úplně zbytečně. Na schodech a pod schody dělali, že něco dělají, takže vyháněli lidi, kteří jdou vpravo doleva, a ty zleva zase doprava. Běda, jak překročím neviditelnou hranici o deset centimetrů na špatnou stranu schodů. Mají si tam dát sloupky a provazy, když jim to tak vadí, místo zábradlí ale budou prostě zaměstnávat čtyři poskoky. Jejich problém, jejich peníze. Škoda, zábradlí nemluví a udělalo by stejnou práci lépe a skoro zadarmo.
Než jsme se přesunuli dál, ještě jsme natrefili na hudební vystoupení v pavilónu pod svatyní, ve které seděl stařec, zpíval a drnkal na nějaký strunný hudební nástroj. Zpěv byl ve stylu vyluzování několika tónů jako při modlitbách, nástroj uměl akorát jeden tón. Místo trsátka měl několikadecimetrovou dřevěnou desku, kterou do nástroje mlátil. Dost crazy zážitek, ale to prostě k Japonsku patří, zážitek z opačné strany spektra než všechny ty neony a crazy zážitky v moderních centrech větších měst.
Pěšky jsme došli přes skoro celé město do Zeniarai Benten svatyně. Cestou jsme s Daigem a Sugiyamou vyli v jednom tunelu, štěkal jsem na lesy; občas je sranda, aniž by řekl kdokoliv cokoliv. Prostě jsme vedle sebe a stejně si rozumíme i přes jazykovou bariéru. Daiga v průběhu odpoledne zastavilo několik lidí, kteří žádali informace, jak se nejlépe dostanou tam a tam. Daigo musel vysvětlovat, hledali jsme v mapách, radili ostatní. Lámali jsme si hlavu proč, až to bylo nakonec zcela jasné. Daigo totiž vypadal jako místní, protože jediné, co si na dnešní výlet vzal, byla jedna malá taška z kombini obchodu s pitím a jídlem, takže vypadal, jako by šel zrovna z nákupu.
Zeniarai Benten je svatyně tak trochu vytesaná v jeskyni. Vstup je skrz tunel z ulice, uvnitř se pak nachází pár budov a to hlavní, proč jsme sem dneska přišli – jeskyně, ve které se podle tradice a pověr myjí peníze, aby se rozmnožily a přinesly další. Člověk si za 100 jenů půjčí mističku, dostane balíček vonných tyčinek, které zapálí, umístí do velkých měděných nádob s popelem, ze kterých se pak čoudí všude okolo, následně se omyje sám v kouři a uvnitř jeskyně vypláchne peníze v mističce a venku je pak suší.
O asi dva kilometry dál leží komplex Kotokuin, kde dřív stával velký chrám kolem velkého Buddhy, který tam je dodnes. Chrám byl ovšem zničen tsunami a zemětřeseními během staletí. Za dvacet jenů jsme se dostali i dovnitř sochy. Akorát to mají špatně vymyšlené, protože chodbička dovnitř je jako do bunkru, úzká a betonová. Nechají tam ale obousměrný provoz, takže se pak člověk přetlačuje s dětmi, které se derou všemi směry. Ach ty školní výlety. Socha je to ale impozantní, o to víc, když se člověk dozví, jak se taková socha odlévá na asi 30 etap a jak se ty jednotlivé pláty spojují.
Po prohlídce velkého Buddhy jsme po cestě na nádraží zastavili u jedné kavárničky, kde jsme si dali něco dobrého na zub. Aneb jak řekl docent, je skoro pět, Martinovi nastal čas na jeho denní rámen, aby nebyl hlady. No, hlady jsem byl už po obědě, ale nevadí. Starost je to pěkná, že se na mě myslí. Dal jsem si matcha okaru, zelený teplý koblih, který byl docela dobrý.
Z Kamakury jsme se přesunuli do Jokohamy vlakem narvaným žáčky základních škol, kteří se vraceli z celodenního výletu domů. V Jokohamě jsme prohlídku města začali v Minato Mirai procházkou kolem zálivu a přístavu, kde kotví japonské národní dědictví, stará loď Hikawa Maru. Je pojmenovaná podle Hikawa svatyní v Kawagoe/Saitamě a lodě této třídy sloužily jako zásobovací lodě během první půlky minulého století pro lodní dopravu mezi Jokohamou a zbytkem světa. Jokohama tak byla vstupní branou pro zboží do celého Japonska a měla a stále má svůj nezastupitelný obchodní význam. Je fakt, že u takové lodě na člověka dýchne duch minulosti a zašlé historické slávy. Ale to vlastně byl i důvod, proč jsem sem chtěl. Nejen zažít tuhle atmosféru obchodního rozvoje Japonska, kterou bych pocítil určitě i v podobných docích po celé Evropě a především asi Americe, ale taky z jednoho osobního důvodu. Můj praděda se tu zdržoval během jeho vynucené cesty kolem světa, když byl jako legionář zajat na východní frontě, procestoval Rusko a v Japonsku, resp. Jokohamě nějakou dobu pobýval čekaje s ostatními na zpětný transport domů do Evropy. Tak jsem šel po dlouhých desetiletích po jeho stopách.
Celá skupinka jsme si pak koupili jízdenky na sea bass, který tu pendluje mezi zastávkami po celém zálivu, a popojeli do centra Minato Mirai několik kilometrů vedle od Hikawa Maru. Centrum je plné mrakodrapů a panorama města doplňuje ruské kolo. V centru jsme vystoupili na břeh a prošli se po Red brick warehouse, což jsou rekonstruované přístavní doky z červených cihel, v Japonsku tak netypické, že tu jsou jako jedna z hlavních památek. U nás jsou takové budovy skoro v každé starší továrně, tady je to raritka, jako třeba cihlový viadukt v Kjótu. Prostranství je to moc pěkné, nové, opravené, má zajímavou duši. Uvnitř je velký nákupák s takovou tou továrenskou patinou.
Pomalu se stmívalo, takže byl nejvyšší čas se přesunout do blízké čínské čtvrti na večeři, kde jsme zakončili celodenní výlet. Zvládli jsme to úplně tak akorát, že jsme do téhle jedné z největších čínských čtvrtí na světě přišli až po setmění, tak, jak jsem chtěl a potřeboval kvůli focení. Tyhle čtvrtě vždycky nejvíc vyniknou v noci a po tmě. A taky že ano. Těšil jsem se na ni, nezklamala.
V čínské čtvrti všechno zářilo jako v jejích japonských obdobách, v Osace nebo Tokyu, ale zde je to výrazně červenější s lampióny rozvěšenými po drátech a davy naháněčů u každé restaurace, kteří se přetahují o každého zákazníka. My už od pohledu vypadali, že máme v úmyslu se někde najíst. Takže co naháněč, to minutová diskuze, abychom šli zrovna k nim. Každých pár metrů, kde jsme se zastavili, abychom vymysleli, kam tedy půjdeme na tabe hodai. Většina naháněčů ale byla spíš otravná. Nakonec jsme tabe hodai našli a museli počkat na to, až se nám uvolní nějaký stůl. Lidí tam bylo tolik, že dole stál hlídač s vysílačkou a domlouval se s podniky a číšníky, kam nás pošlou. Očividně to tu mají provázané mezi restauracemi, takže si zákazníky posílají i z jedné restaurace do druhé, vlastníků bude možná míň než vlastních restaurací.
Při samotné večeři jsem objevil plno nových jídel a chutí. Hlavním lákadlem sem bylo šólongbó, knedlíčky, které obsahují jako náplň polévku, asi nějaký vývar. A je to zajímavé, když se rozkousnou, tak si člověk buď spálí jazyk, nebo si pochutná. Celé se to podává v takových napařovaných bambusových platíčkách, xiaolong, proto šólongbó. Další specialitou byla stoletá vejce, fermentovaná vařená vejce pchi-tan v popelu, čaji, soli a hašeném vápnu. Docela mazec. Bylo to černé, bílek byl jak sulc, průsvitný, žloutek byla šedá kašička, jako když zplesniví jogurt. Od pohledu to vypadalo dost divně a asi bych to normálně nejedl, ale vyzkoušet se má vše. Nakonec to nebylo tak špatné, jak to vypadalo, chuť je vcelku příjemná, neutrální. Chuťově zajímavější bylo rozhodně vejce vařené v černém čaji. Recept je trochu složitější, s několika ingrediencemi a macerováním přes noc, ale rozhodně to za to stojí, opravdová pochoutka. Číňani si na vejce očividně potrpí.
Pak obsluha nanosila několik stejných polévek najednou, protože docent jich objednal víc a myslel si, že když tu jsou tak pomalí (a že byli), že přijdou postupně. Ještě jsem ochutnal studené marinované chobotničky, chřest v jarních závitcích, jarní závitky, plno dalších masových knedlíčků, ať už jako naše kynuté knedlíky, tak rýžové knedlíčky, které jsou žvejkavé a táhnoucí se. Jako zákusek jsme měli sezamové koule plněné fazolovou pastou, ale chutnalo to skoro jako maková pasta. Nejlepší byl ale knedlíček ve tvaru broskve plněný juzu pastou, lehce kyselou, ale celé se to v ústech jenom rozplývalo.
Z čínské čtvrti jsme už jen vyrazili k domovu, opět další dvě hodiny cesty vlakem. Stojíce v nacpaném vlaku až někam do Wakoshi docent pospával ve stoje a my zbytek jsme tak nějak odevzdaně stepovali u jedněch dveří, až si Mana začala zase skládat origami. Takhle šikovných je tu hodně studentů. Až do Kawagoe mi složila z papírků od žvýkaček Daiga už Daigem rozeskládané origami srdce a úplně úžasného jeřába. Taková piplačka a jak je to z kousku papírku hezké. Dárek, který nestojí vůbec nic, ale je lepší než milion jiných za peníze. Protože všechno se dá koupit, ale artefakty se vzpomínkami jsou k nezaplacení.
Hlavní pamětihodnosti v Kamakuře a Jokohamě se dají zvládnout během jednoho dne. Dva jsou ale asi trochu lepší, především kvůli Jokohamě, která toho nabízí ještě mnohem víc. V příštím dílu vylezeme na kopec Takaosan, oblíbený cíl místních, který je z Tokya co by kamenem dohodil.
