Dny utíkají a plánů by bylo stále plno. Tak které v těch zbývajících několika dnech před koncem stáže ještě stihnu? Kamarádům z Josai jsem navrhnul, že bych rád šel na kabuki a jestli se někdo nechce připojit. Místo toho se pár lidí ozvalo, že mě chtějí vidět, než odletím domů. Docent plánuje a organizuje, co všechno by se dalo ještě stihnout. Určitě bude nějaká rozlučková párty. A konečně taky půjdeme s pány z labu navštívit místní onsen, tedy termální lázně, když už tu jsou díky geotermální aktivitě celého Japonska skoro všude.

Po práci zábava – onsen v Ipponmatsu

Čtvrt roku v zahraničí je skoro pryč. V naprosto odlišném světě, poznal jsem se s novými lidmi, přáteli, procestoval kus světa, naučil se nové věci, udělal kousek dobré vědy. Toho dne jsem ještě zpracovával agendu kolem aktuálního manuskriptu. Odpoledne proběhl první seminář ze série, kde budou prezentovat šesťáci svou dosavadní práci, tedy vlastně víceméně všechno, co udělali za celé studium, když letos končí. V rámci semináře byly čtyři přednášky, všechny o barvivu Josai Red nebo jeho derivátech, chemikáliích, které tu na univerzitě vyrobili, takže si s nimi hrají a snaží se je využít jako sacharidový nebo peroxidový sensor.

Po semináři jsem se pustil opět do práce na reportu z Japonska, ať je hotový než odjedu, ale moc daleko jsem se nedostal. Ozval se Karel, že nám kromě mého článku v Dalton Transactions, jehož proofsy aktuálně jako první a zároveň korespondenční autor opravuji, přijali i Kubův článek do Electrochimica Acta. Až po čtvrté revizi, složité diskuzi s recenzentem, který s hodnotou pK_a aminoferrocenu sice stále nesouhlasí, ale nechá prý rozhodnout odbornou elektrochemickou komunitu. Což je v podstatě správné.

Navečer jsme měli s pány z labu domluvené, že vyrazíme do onsenu v Ipponmatsu, takže jsem všeho nechal a vyrazili jsme s docentem, Daigem a Ayumem. Vlakem do Ipponmatsu a pěšky přes několik ulic do onsenu. Těšil jsem se jako malej, ale nečekal jsem radši nic, protože docent o tomhle onsenu tvrdil, že tu skoro nic není, je jen malinký a nic moc. Nemohl se mýlit víc, onsen byl naprosto boží. Ideální na oslavu dalšího přijatého článku.

U vstupu jsme si dali do skříněk boty, v automatu koupili lístek do lázní, tak jako všude, třeba v automatech na jídlo. Prošli jsme halou, kde se odpočívá a jí, což je taková restauračka, kde se ještě můžou dámy a páni potkat dohromady, a teprve pak jsme vlezli do oddělených prostor. V šatně se člověk klasicky převleče, resp. úplně svleče. Nikde nejsou žádné převlékací kabinky, prostě vysvléct, vzít si ručník a jít do lázní za rohem. Všichni mají jen takové ručníčky sotva na zakrytí půlky intimních partií. Jestli se jim to vlastně vyplatí nosit, když je mají tak malé, tedy ručníčky, a stejně se v lázních pak skoro nepoužívají. Když se člověk trochu osmělí, stejně chodí z bazénu do sprchy bez ničeho, ručník tahá s sebou bez zakrývání. Smysl mají snad jenom na delších přesunech třeba z venkovního bazénku dovnitř nebo do sauny.

Bez plavek je to paradoxně ještě lepší než s plavkami jako u nás. Nikde nic nepřekáží, pohoda. A mezi tím davem lidí, dědků i mladých, si člověk zvykne během pár minut. Všichni jsou na tom prostě stejně a nikdo to neřeší. Docent strašil, jak tu jsou horké bazény. Nakonec se tu dají najít jak 16°, tak 35° a jeden nebo dva kolem 42°C. Při příchodu do bazénů člověk musí zamířit do kouta, kde je řada stoliček, u kterých je kohoutek se sprchou. Takže si tam tak člověk sedí na stoličce, mydlí se pár minut naprosto do čista, sprchuje se a zbavuje se špíny. U nás na to máme normální sprchy, tady mě ty stoličky dost překvapily. Po vymydlení se může teprve do bazénků. Tak jsme vyzkoušeli všechny, jeden isotermický, další horký, ve kterém bylo sedátko se štípajícím elektrickým proudem, i vířivku, kde bylo gokuraku, nebe. Protože to bylo fakt žůžo labůžo.

Vlezli jsme i do sauny, kde jednou za dvě hodiny probíhá saunový rituál. Personál nalil konev vody na kamna, rozvířil vzduch ručníky a plácačkami a pak chodil kolem a každého ovíval separátně, aby si tu teplou páru užili úplně všichni. Sauna to byla jedna z největších, jakou jsem kde viděl. Pět řad schodů na sezení jako v kině, na schodech rozložené ručníky, které chodila obsluha jednou za čas propocené vyměňovat; tak má vypadat pořádný servis. Chlapi seděli vedle sebe v řadě, vešlo se tam tak 25 lidí, a koukali na televizi, ve které cosi běželo. Jako někde v hospodě, akorát všichni nazí a potící se horkem. Dal jsem se do řeči s jedním Japoncem, který si sednul vedle mě. Dost se divil odkud jsem a co tu dělám – což se mi v Japonsku stávalo relativně často – tak jsme si chvíli povídali, než zmizel. Aspoň jsem mu vysvětlil, že už nejsme Československo. Ani po třiceti letech si ohromná část cizinců ještě nevšimla. Venku byla kabina s párou, kde ale tak nějak chyběla pára. Ale venkovní bazének byl supr, dokonce tam byla kameninová káď. Kluci plánovali na dnešek tak hodinu, nakonec jsme tu strávili dvě.

Slavnostní večer na přivítání nových studentů ve výzkumné skupině

V Japonsku začíná školní rok na jaře kolem dubna. Od té doby už nějaká doba utekla a v laboratoři se začali noví studenti už míhat. Abychom se tedy lépe poznali všichni, byl uspořádán večírek. Pro nové studenty první seznamovací, pro mě na rozloučenou jako jeden z posledních s celou skupinou. V Kawagoe jsem docela koukal, kolik se nás vlastně sešlo – nejen dvacet studentů, které vídám v laboratoři, ale ještě dalších tak patnáct, možná dvacet dalších nových studentů a těch, které nevídám pravidelně. To už byla pěkná skupina.

První štací byla restaurace celá pro nás. Chvíli všichni přešlapovali mezi stoly, než jsme se rozesadili po stolech. Ayumu mi na celou hruď nalepil jméno v katakaně, ostatní mají jmenovky. Sednul jsem si vedle docenta, to je jistota, že si s někým pokecám i anglicky, docent přeloží, co se dá. Vypadalo to, jako by si starší spolužáci rozdělili nováčky mezi sebe, každý páťák a šesťák seděl s nějakým novým čtvrťákem.

Po dvou pivech, salátu a ratatouille se studenti přihnali ke stolu s notebookem a něco na něm pustili. Celé osazenstvo se shluklo kolem našich dvou stolů u promítačky a promítala se prezentace fotek se vzpomínkami na naše společné zážitky. Vytáhli skoro všechny fotky, které měli od různých lidí ze všech společných akcí za poslední dva měsíce, a udělali z toho prezentaci. To bylo od nich moc hezké. Po prezentaci jsem dostal slovo, abych něco řekl. Měl jsem v hlavě pár myšlenek, které jsem chtěl říct, ale stejně jsem je neřekl, prostě jsem spontánně a s dojetím, jak hezky jsme si to tu celé užili, poděkoval za všechno, jak si toho vážím a nezapomenu. Tady se vytvořily přátelství na celý život. Po mém proslovu mi holky přinesly talíř s prskavkami a s přáním a poděkováním za všechno. To byl asi nejsilnější moment večera, nelituji ani vteřiny tady za poslední měsíce strávené.

Následně se všichni nováčci představili veřejně do mikrofonu, většina z nich dost plaše. Mladší studenti, nováčci, ti jsou bázliví skoro ze všeho, starší studenti jsou jako už celkem v pohodě. Po představení nováčků byla standing party, než jsme vyrazili na druhou štaci. Klasika.

Jako vždycky. První, druhá, případně třetí. Že jim na každé ale zbyde plno jídla, to nikomu nevadí. Přitom kolik se toho nedojí, zaplatí a nakonec asi vyhodí... Po první štaci se s námi rozloučila minimálně půlka osazenstva, zbytek vyrazil do hospody, kde jsme měli první boys meeting. Tvrdé jádro vydrželo. Obsadili jsme dva velké stoly, kluci objednali, nosily se skleničky, pak jídlo, jídlo a jídlo. Na to, že jsme před chvílí jedli celkem do syta, přineslo se toho, jako bychom byli dva dny o hladu. Ayumu a Daigo nosili lahve vína a kyblíky s pivy, jako na nějaké obří hostině, dva kýble piva sem, dva kýble piva tam. Připadal jsem si chvíli jako mezi králi na nezřízené pijatyce a hostině. Kluci rozlévali pivo všem, kteří měli aspoň trochu upito, hecovali jsme se navzájem o pivo na ex, žrali jak nezřízení, smáli se úplně všemu, prostě párty, jak má být. Sice to pak stálo osm kil každého, ale co už. Hospoda tu prostě není levná záležitost.

Kabuki divadlo – celodenní záležitost

Kabuki je tradiční japonské divadlo, na které se asi nejen do Tokya sjíždí celý svět. Básnil jsem o něm už nějakou dobu v laboratoři a nakonec se mi povedlo na něj vyrazit s docentem a paní docentovou. Udělali jsme si pěkný společný celý den, protože kabuki, to je prakticky celodenní záležitost. Dvě hodiny ráno do Tokya vlakem a od jedenácti hodin pak začátek několikahodinového vystoupení v Kabukiza divadle v Ginze.

Divadlo Kabukiza je velký bílý chrám. Uvnitř jsou 4 patra plné hlídačů, obsluhy, pomocného personálu, stánků s jídlem a půjčovnou audiopřístrojů pro Japonce a titulků pro cizince. Přístroje jsme si půjčili, dostal jsem velkou obrazovku, na kterou byly automaticky v pravý čas streamovány titulky a popis děje na scéně, což bylo užitečné, aby člověk zůstal v obraze, co se na jevišti děje. Vyjeli jsme do třetího patra a našli si rezervované místo k sezení. Výhled na scénu neskutečně překvapil. Sklon hlediště je velmi ostrý, takže se člověk dívá skoro pod sebe.

V jedenáct začalo představení. Zvedla se krásně zdobená opona a na scénu přišlo plno lidí. Celé kabuki je hrané pouze muži a ti jsou většinou z jedné herecké rodiny, která si tuto profesi předává z generace na generaci. Takže všichni herci jsou většinou bratři, otcové a dědové. Třeba rodina Nakamurů nebo Kataoků.

Prvním kouskem byl oslavný tanec plodnosti a hojnosti v podání dvou charakterů Sanbasó a výstup jednoho charakteru Okina. Celá první část trvala asi půl hodiny, hlavní postavy byly pěkně a bohatě oblečené, jako ve všech dalších částech představení. Většina hlavních postav měla tradičně pomalované bílé pleti s výraznýma očima a třeba obočím. Ze začátku byl děj trochu utahaný, všichni lidé seděli na scéně nehybně, strnule, jak je jejich dobrým zvykem. Kapela tvořila většinu osazenstva. Hudebníci měli bubínky, drncavé loutny a píšťalky, které používali během všech částí představení, jen byli rozesazeni nebo schováni v kulisách podle potřeby. Používají také dost klapátek a dalších prostých zvuků, žádná složitá hudba, prostě jenom zvuky, které navozují jakousi, víceméně tradiční japonskou atmosféru. Ale kvůli tomu tady jsme. Příběh samotný vypráví většinou jeden nebo víc zpěváků, kteří sdělují děj nebo zpívají text písní. Občas jsem měl pocit, že to jsou ústa právě tanečníků, kteří nezpívali, delegovali svůj hlas na samostatné osoby. Zpívali jednoduše, v pár tónech, typickým japonským stylem, o přírodě. Okina a pak i Sanbasóové tancovali a dupali do podlahy, cinkali se zlatými rolničkami, které měly znázorňovat rýži a její setí a sázení. Na konci se to docela dobře rozjelo a všichni byli skoro jako v tranzu. A následovala desetiminutová přestávka.

Druhý kousek byl opět půlhodinový, tentokrát o třech dívkách třech bratrů, které se sešly před svatyní v Kjótu a něco řešily a připravovaly oslavu sedmdesátin jejich tchána. To bylo vizuálně hezké, jak byli pánové v oblečení dam, bíle pomalováni připomínali gejši, zpívali vysokým hlasem, tak by člověk ani neřekl, že to nehrají ženy. Bylo to hodně věrné a netlouklo to do očí, jako třeba většina travesty show, kde se to často pozná. Děj tohoto tance byl ale trochu nesrozumitelný. Bylo zajímavé, jak tu mají herce i v hledišti, kteří sem tam, podle situace, zařvou z hlediště, tu z jedné strany sálu, tu z druhé, dává to takovou zvláštní atmosféru, která má stimulovat herce i publikum. Po tomto kusu byla půl hodina přestávky, takže si člověk mohl rovnou v sálu sníst s sebou přinesené obědy ve formě bentíček, které prodávali i v divadle. Oni tu s tím tak prostě počítají. Když se začíná matiné už v jedenáct a končí se někdy pozdě odpoledne, tak nezbyde nic jiného, než si dát bentó k obědu v divadle.

Z třetího kousku se vyklubala dlouhá, tradiční hra původně ze 12. století, která trvala asi hodinu a půl. Ze začátku byla dost zvláštní, celé hraní je strnulé, takové jednoduché, přesně jako kdejaké japonské obrázky ze starých dob. Všechno má přesto svůj řád a posloupnost, japonská kultura je na tom postavena. A po dnešním divadle jsem pochopil, jak důležité jsou pro Japonce cnosti, proč se tu skoro nekrade, jak a proč mají poskládané hodnoty. Vliv buddhismu a šintoismu je znát, všechno je striktní, neexistuje něco porušit, tresty byly vždycky otázkou života a smrti. Tahle hra se po chvíli dost dobře rozjela, takže bych konstatoval, že z těch všech dneska viděných byla asi nejhezčí. Tentokrát to už nebyl tanec, ale klasické divadlo, kdy vypravěč sem tam stále vykládal, ale hlavní tíha příběhu ležela na postavách herců. Základní zápletkou bylo, že vládce Kajiwara s generály Oba a Matano diskutovali v jejich vysoce expresivním stylu. Bylo to samé obřad sem, obřad tam, dát si čajíček, politicky pohovořit, umýt ruce, prostě popis běžných starostí vládců a jejich vysoce úslužná a zdvořilá diskuze. Vtipné bylo, že ani docent, tj. běžní Japonci té staré japonštině nerozumí a museli mít audiopřístroj, který je uváděl do děje jako mě zapůjčené titulky. Během děje za těmito vládci a generály se svými družinami přišel stařec s mladou dcerou Kozue, aby jim prodal excelentní meč, aby dostal peníze, které nutně potřeboval. Následně se dlouho hádali o kvalitu katany, kdo a jak ji vyzkouší, že potřebují udělat test, přeseknout dvě těla naráz, aby ji tedy mohli koupit. Ale v žaláři byl jen jeden vězeň, tak se stařec nabídl jako druhé tělo k přeseknutí, aby katanu vůbec prodal. Dceru mezitím poslal pryč, aby dcera dílo zkázy neviděla. Takže taková patová situace, osobní oběť starce pro dceru, ukázání loajality, čistoty. Dcera se vrátila, chvíli se plakalo, naříkalo, aby se nakonec Kajiwara chopil meče a ty dvě těla nepřesekl. Odnesl to akorát vězeň, kterého odnesli v půlkách. Takže Oba meč nekoupil, protože nepřesekl dvě těla, zmizel, stařec ale kvůli pověsti chtěl spáchat harakiri. V tom mu zabránil Kajiwara, protože to on ho nechtěl pro jeho dobrotu zabít, radši ho nechal žít a meč posléze od něj koupil sám. A aby dokázal, jak je ostrý – čímž se vyřešila celá zápletka – tak přesekl opodál stojící kamennou nádrž s vodou, ve které se člověk umývá před vstupem do chrámu.

Posledním kouskem byla opět delší hra asi na hodinu, která se odehrávala tentokráte v modernější době někde v Kansai, tehdy v Kamigata oblasti. A to byla hra o lásce, kde rodina prodávala dceru Umegawu za asi 250 zlatých peněz, kdo zaplatil, ten si ji mohl vzít. Ona měla ráda Chubeho, poslíčka peněz, ale ten na ni vlastní peníze neměl. Peníze ale měl jiný nápadník Hachiemon, kterého ovšem neměl nikdo rád. Chube a Umegawa se scházeli v zahradách, tak vtipně decentně a s ostychem se poznávali, randili, až se nedivím, že jsou Japonci ve vztazích takoví jemní, citliví a neprůbojní, jak to bylo zvláštní. Ono takovéto hry, i když je to jen divadlo, o národu vypoví hodně. Hlavní scéna se pak odehrávala v kulisách domu, kde se střetli oba nápadníci. Hachiemon se snažil vyhrát nad Chubem, protože tušil, že na Umewaru nemá Chube peníze. Tak se tam tak přetahovali, argumentovali, vznikaly z toho vtipné situace, až Hachiemon dotlačil Chubeho k tomu – přestože na Umewaru neměl svoje peníze – že porušil slib poslíčka peněz a zaplatil za Umewaru penězi, které přenášel zapečetěné, protože ji nechtěl ztratit. Hachiemon tak prohrál, zmizel, ale zjistil, že pečetě na penězích Chubeho jsou cizí, stejně jako peníze, kterými Chube zaplatil, takže po Chubem šla policie. Ve výsledku to tak byla docela tragédie, protože Chube si sice Umewaru vzal, ale museli spolu zmizet z města a oblasti. Kdyby je dopadli, byli by o hlavičku kratší, tyto skutky se trestaly hrdlem. Příběh skončil otevřeně, takže těžko říct, jestli to nakonec japonský Romeo s Julií přežili.

Divadlo skončilo až v pozdním odpoledni po pěti hodinách výkonu herců. Celkově vzato, kabuki je parádní zážitek, když člověk využije všech možností s titulky, aby pochopil celý děj, motivace postav, styl, tradiční postupy, chování a užil si netradičně tradiční zjevy postav. To je prostě to, proč se sem do Japonska hrnou davy lidí.

Nečekaná návštěva z Česka

Další den jsme se na univerzitě potkali s Eliškou a pár dalšími lidmi. V rámci spolupráce mezi Masarykovou univerzitou a Josai university se tu na týden objevily dvě zaměstnankyně naší brněnské univerzity. Dnes jsem s nimi strávil dopoledne na kampusu, když nás Eliška a pan Ogata jakožto koordinátor zahraniční spolupráce prováděl po různých částech univerzity. Eliška se ujala průvodcovství, já jí pomáhal a dohromady jsme tak hezky štěbetali v češtině, vysvětlovali dámám všechno, co se dalo, předávali tunu zkušeností a znalostí. I já byl podobně vyjukaný, když jsem před čtvrt rokem přijel.

Postupně jsme prošli memorial hall zakladatele Mizuty, školní bazén, velkou halu, kde byla prezentace a jinak je tam basket, dostali jsme se na lukostřelnici – lukostřelba je tu docela oblíbená – prošli jsme Seiko Kaikanem, kanceláře, druhou velkou síní. A stále jsme vykládali a vykládali, kolem nás pobíhali Japonci, pan Ogata a další, minimálně dva PR fotili skoro každý náš krok.

Přesunuli jsme se do muzea, prohlídli si obrázky a malby z Edo éry, které vlastní majitel Josai. Byli mezi námi i odborníci, kteří dokážou poznat originál podle barev, třeba podle vyblednutí červené, která léty mizí. Holt původní barvy byly dost nestálé. V přízemí jsme vyráběli podobné obrázky, jako jsou třeba na starých japonských pohlednicích. Technikou bylo postupné obtiskování jednotlivých barev na jeden papír. Po akci na univerzitě jsem vzal ještě obě návštěvnice na prohlídku města aspoň do Kawagoe, když už to tu po měsících objevování dobře znám.

Japonci se jako neobjímají?

Poslední den na univerzitě, mezi bloky prezentací studentské konference, jsme se sešli v laboratoři se studenty, abychom se rozloučili. Docentovi se hrozně líbí, že u nás se při loučení lidé i objímají, v Japonsku na to nejsou až tak zvyklí. Tak nás k tomu popouzel a jak šesťáci, tak mladší se objímali. A jestli neumřeli, tak se tam objímají dodnes.

Docent i pár dalších mě šlo ještě vyprovodit k bráně univerzity. Loučení prostě zdlouhavé a několikanásobné. V šest už jsem stál na nádraží v Kawagoe, kam jsem vyrazil s několika dalšími přáteli, od kterých jsem dostal boží dárky, jako třeba čapku ve tvaru růžového králíka, kterému se zvedají na zmáčknutí uši. Wataru správně vybral podnik s nama hodai, kde se za jednu cenu dá vypít tolik piva, kolik člověk zvládne, all you can drink. Pro českého pivaře je nama hodai v Japonsku ideální volba.

Druhá zastávka na pití a trochu jídla byla kousek dál, takový pěkný, příjemný podnik. Seděli jsme v kóji u okna, dali si pivo, a rozlévané saké na japonský uctivý způsob. To se do před zákazníkem naleje do skleničky víc, než je její objem, takže část saké přeteče a pije i z podtácku.

Po druhé hospodě se s námi rozloučila Yuki. Ve čtyřech jsme tak vyrazili na karaoke, tentokrát k nádraží. Takže to je jasné, dneska bude akce zase až do rána. A byla. U písniček jako Let it be a podobných fláků jsme si zazpívali všichni dohromady. Prožitá sounáležitost je pak velmi silná, když se zpívá o jednom národě, We are the world. Protože jsme. We are the world.

Tenhle večer a noc – jako mnoho dalších během posledních tří měsíců – byla prostě skvělá a ti lidé mi budou chybět. Hodně. Rozšířil jsem svoje srdce o další kousek naší krásné planety. Gokuraku desu. Tak tedy korekaramo yoroshku onegaishimas a velké díky mnoha lidem za všechno to dobro, které se kolem mě objevilo, že jsem měl tu možnost to v rámci svých studií zažít.