Je čtvrtek. Den jako každý jiný, přesto se v něčem od ostatních dnů v laboratoři liší. Dnes mi totiž přistál na stole japonský průvodce do Nikkó, typicky šílený barevný plátek plný fotek. Něco jako komiks. Na víkend tam totiž plánuji cestu. A sešlo se to neplánovaně zrovna tak hezky, že v Nikkó se má konat festivalový Průvod tisíce samurajů, nejdůležitější akce v Nikkó za celý rok. Tak rychle vše doplánovat, sehnat na zítra ubytování – což je v tenhle termín velké slávy celkem problém, ale nakonec se dalo sehnat lůžko aspoň ve vícepostelových hostelích – a můžeme vyrazit.
Cesta vlakem je docela dlouhá, musím přes Kawagoe a Omyiu a ranní špička zaplnila všechny vlaky až po okraj. Naštěstí se v Kurihashi vlak vylidnil a po vyjetí z tokyjské aglomerace byl čas si sednout a pozorovat zemědělskou krajinu japonského venkova. Rýže už je na políčkách zaplavených vodou vidět.
Turisticky zajímavou částí Nikkó je Tobu Nikkó skoro v kopcích. Nádraží na konečné je jen s několika slepými kolejemi, náměstíčko mrňavé a do kopce vede jedna hlavní ulice. Dnes je dosti prázdná. Nejbližší zajímavá památka je ale skoro nadohled. Shinkyo most je ikonický japonský most, který je jedním z nejvýznamnějších v Japonsku. Od mostu jsem se přesunul po starobylých schodech, kterých je tu všude plno, až k Rinnoji, chrámu, který prochází rekonstrukcí. Ono tu teda skoro všechno prochází nějakou rekonstrukcí, což je sice škoda, protože zážitek není prost lešení a dalších rušivých elementů, na druhou stranu je to dobře, protože výsledek pak bude stát za to. Koupil jsem si kombinovaný lístek na více místních památek a vlezl do chrámu. Zvenku vypadal jako regulérní chrám, kterých tu jsou stovky, uvnitř mě ale celkem mile překvapila prohlídková trasa, která vedla v suterénu chrámu, čímž vynikly všechny tři obří sochy Kannon, koňská, Amida a tisíciruká.
Procházkou jsem došel až k Taiyuinu. Prostranství tohoto komplexu je celkem příjemné, hned v první budově příjemně dýmily vonné tyčinky. Byl tu vystaven model chrámu, který byl netypicky deistický, což je unikát, protože kvůli historickým a politickým vlivům se jak buddhismus, tak šintoismus politicky oddělily a víceméně koexistují vedle sebe. Dřív ale bylo relativně běžné, že byly propojeny.
Hned vedle jsem využil druhou část kombinovaného lístku. Přede mnou se otevřel krásný svět zlatočervených a barevných budov, bran, zvonic, kamenných obřích lamp, schodů až skoro do nebe, prastarého cedrového lesa, mezi nímž rostly a kvetly azalky, barevné japonské javory a různé další květiny. Bylo krásné, ideální polojasné počasí, skoro nikde nikdo. Vystoupal jsem skrz několik bran, které očividně již prošly hloubkovými rekonstrukcemi, protože ty barvy na ornamentech a sochách byly neskutečně živé. Některé typicky pastelové, některé zase lakované, jak je to tu všude. Za poslední branou jsem zjistil, že v hlavní hale, tomto zlatém pavilonu, který je mimořádně zajímavý, odpočívá v pokoji Tokugawa Iemicu, vnuk největšího šóguna celého Japonska, jenž věčně medituje v Toshogu o kus dál. Iemicu to tu celé totiž nechal postavit, tak myslel i na svůj odpočinek v pokoji právě na tomto místě.
Před nejdůležitější památkou Nikkó – Toshogu – bylo v páteční poledne docela dost lidí. Bylo znát, že se tu něco chystá. Tak než se na Omotesando historické ulici začne něco dít, pojďme se mrknout do Toshogu. Opravdu platí, když Japonci říkají: vidět Nikkó a zemřít. Toshogu je totiž ten nejhonosnější, nejhezčí a nejzlatější komplex, jaký jsem kde viděl. Minimálně v celém Japonsku, není tu větší a významnější památky. A jinde ho asi taky neuvidím.
Celé Japonsko je totiž postaveno na základech položených Tokugawou Ieyasu, který vybojoval na přelomu 16. a 17. století pro celé Japonsko jednotu a mír na dalších 260 let. Je nejdůležitější osobou Japonska, všude vzývanou, oslavovanou, však i festival o tomto víkendu je na památku jeho úmrtí 16. dubna, resp. 17. května podle různých kalendářů. Moderní Japonsko je vším díky jemu a jeho rodu. Prostě Největší Čech Japonska. Něco jako náš Karel IV., ale asi ještě významnější.
Prošel jsem si pomalým krokem každý kout komplexu a užíval si pohledy, výhledy, každý detail, několikametrové polychromované dřevořezby. Na jedné z budov je zde vyřezána legendární trojice opic, které neslyší, nemluví a nevidí. Stejně tak tu je i nejznámější japonská spící kočka, která je považována za dřevořezbu, která je dokonalostí sama. Nejzdobnější brána v celém Japonsku – Yomeimon – stojí také zde, před hlavní síní v Toshogu. Je to opravdu mimořádné dílo dovedené do zdobné dokonalosti.
V jedné blízké síni bylo narváno studenty k prasknutí, japonský průvodce tam něco vykládal, pak začal mlátit špalíky o sebe na různých místech místnosti. Nakonec jsem zjistil, že jen na jenom místě, přímo pod hlavou obřího draka na stropě, se z dřev line jiný zvuk, s ozvěnou, takže se říká, že drak zpívá nebo řve. Procházku celým komplexem Toshogu pak lze uzavřít výstupem na blízký kopeček s poslední svatyní, kde je docela tajemná Ieyasova hrobka.
Omotesando je historická ulice, která jakoby navazuje na východ z Toshogu a pokračuje z kopce směrem k řece. Po jedné hodině odpolední se na ní konalo hlavní dnešní vystoupení tradičních japonských lukostřelců na koních. Celé procesí nejdřív prošlo nahoru a dolů podél této zachovalé starobylé prašné ulice, kolem které teče potok. Po celé cestě byly rozestavěny tři stanoviště s terči, u kterých seděli rozhodčí a personál, který se staral o terče. Byli oblečeni v barevných hábitech. Závodníci na koních pak upalovali tryskem ze spodní části ulice. Při trysku se snažili lučištníci trefit relativně malý kosočtvercový terč ze dřeva a zničit ho. Šípy měly dost zvláštní tvar s boulí na špičce a kovovým velmi ostrým hrotem. Takže když se závodník trefil, terč to odnesl docela solidně. Z 10 střelců jen 4 sestřelili všechny tři terče. Ono to nakonec není tak snadné, v té rychlosti trefit všechno.
I okolí Nikkó nad mauzolei a chrámy je nečekaně příjemné a plné dalších menších památek a přírodních zákoutí a výhledů. U Kitano svatyně byla nádherná obří azalka v plném květu, těch je tu ohromné množství všude. Ale tahle byla asi nejhezčí. Kolem potůčku jsem došel až k menšímu vodopádu Shiraito a úplně opuštěné svatyni Takino v kopci. Toto místo má zvláštního ducha. Ne nadarmo je šintoismus založen na oslavách a uctívání hlavně přírodních duchů a bohů. Ač mám přírodu rád a v tomhle ji tak nějak uctívám, víc než šintó je mi ale milejší buddhismus. Svatyně šintó mívají podivnou atmosféru, ani nevím, jak to přesně vysvětlit. Holt staré kamenné artefakty porostlé mechem. Podobná atmosféra je u nás k nalezení třeba v zaniklých vesnicích u hranic, kde jsou ještě kamenné zdi domů porostlé mechem.
Zpátky do města jsem se prošel přes kopec, kudy vede vodovod. V kopcích tu jsou všude různé nádrže na vodu, rozvody, regulační místa a kdo ví co ještě. Voda jim tu tedy nechybí, je všude. Tož hory, ještě aby ne. Na odlehlém místě jsem pak narazil na vybydlenou chatrč, která asi sloužila i jako svatyňka na upomínku asketického mnicha, který tu žil a založil asketické učení. V pět hodin jsem se vrátil po dlouhých schodech zase k Toshogu, kde už bylo totální prázdno, nikde nikdo. Denní režim je tu holt jiný, než je třeba v aglomeracích měst. Hory se nejen v tomto od japonských rovin liší výrazně.
Procházka kolem řeky Daiya je docela hezká, řeka v jedněch místech přechází z nezajímavého koryta plného šutrů do zajímavě tvarované divoké řeky. Poblíž je nějaká svatyně a kolem cesty pak několik desítek soch Jizo. Přestože jsou asi nejoblíbenějším božstvem v Japonsku, nějak mi nepřirostly k srdci. Opět, studený omechovatělý kámen a na postavách červené, hnusné a vyšísované bryndáky a čepičky. Na fotkách to možná vypadá dobře, ale...
Ulice Omotesando se stala hlavním centrem dění v Nikkó i v sobotu, kdy byl v plánu hlavní průvod víkendových oslav. Už nejméně hodinu dopředu byla celá ulice zaplněna tlačícími se lidmi, tak byl problém najít nějaké pěkné místečko vůbec i na focení. Sem tam něco od pořadatelů zaznělo do mikrofonu, nějaké informace k průvodu, jako že je to průvod tisíce samurajů, účastní se asi 1200 lidí, je tam cca 53 různých modelů a figur, nesou se tři přenosné svatyně, tradice to je stará přes tři sta let a aktuálně je to nejdůležitější festival v Nikkó. Jo, takhle podle informací to zní dost zajímavě, proto jsem se na to taky těšil.
Po asi dvacetiminutovém zdržení, což je pro Japonce nesmírně moc, se průvod mezi davy turistů konečně objevil. Musím pochválit organizaci, ta jim tu jde všude dobře. Tolik lidí starající se o hladký průběh, to je neskutečné. A jsou i efektivní, mají megafony a píšťalky a nebojí se je použít. Když někdo stál na nějakém vyšším místě, nedej bože na kamenné zdi, tak přiběhl hlídač nebo policista a začali je důrazně upozorňovat, že mají slézt. A všichni poslechli, holt Japonci, bylo to vcelku dost poklidné.
Poklidný byl ale i průvod. Nehrála do toho žádná hudba, nikdo kromě asi pár hudebníků a jednoho bubeníka na velký buben, který skoro vůbec nebubnoval, nehrál. Takže ano, průvod byl relativně zajímavý, ale stejně jsem byl docela zklamaný z několika věcí. Celé mi to připadalo dost fejkové, vyzrazené. Kostýmy vypadaly uměle, např. zbroj samurajů, která byla očividně pozlacená plastová, žádné řinčení pořádným brněním, v průvodu byla víc než polovina mladíčků, zbytek byli důchodci. Ti se u toho baví, mládež z toho má zážitek, že se takovéto akce může účastnit. Nikdo se moc neradoval, nebyla to žádná sláva, prostě jenom šli, přičemž stejně je museli instruovat a koordinovat ještě další stařešinové oblečeni také v tradičních oblecích. To bylo tak vyzrazené, že jsem jim viděl až do žaludku, jak to celé připravovali, radili se, co kdy kde udělat. Prostě místo aby z nich čišela nějaká radost, tak na nich bylo vidět, jak jsou všichni nervózní z organizace tohoto průvodu. A vlastně nervózní mohli být i z těch turistů kolem, mě by to hrozně štvalo jít v průvodu, když by mě každý jednotlivec fotil jak cvičenou opici. Až mi bylo fakt neskutečně blbé fotit ty lidi v průvodu zblízka, když se tvářili, jak se tvářili. Všichni cvakají a cvakají, ale nikoho to vlastně ani moc nezajímá. Na svatyně, které každou neslo asi 30 lidí, házel dav peníze. A hned za svatyněmi pobíhala děcka s mošničkou a ty peníze sbírala. Děti tak byli jako jedni z mála fakt nadšení, že můžou mezi sebou soupeřit, kdo toho sebere víc.
Po projití průvodu se dav vydal za koncem průvodu až do cíle trasy, do Otabisho, kde se konala samotná slavnost – více než hodinový rituál, obřad. Všechny tři svatyně byly umístěny do jednoho chrámu, na prostranství se promísili turisté s komparsem průvodu, který si dal do jedné hodiny voraz a rozprchnul se a bavil se s místními i turisty, jako by se nechumelilo. Asi jako když se o masupustu baví masky s lidmi, za kterými přišly. To je celkem přiléhavé přirovnání, ano. Koně byli ustájeni na chvíli v boxech z trubek, prapory a kopí se nechaly u brány a v hlavním obřadním chrámu začal obřad. Postupně na stolečky kněží přinesli asi 75 druhů jídel, modlili se a nakonec se i mezi budovami hrálo – a to dost zvláštně – a tancovalo, taktéž dost zvláštně. No, tancovalo, spíš se tak nějak pohybovalo do pseudohudby. Každopádně to bylo velmi zajímavé, a nakonec mi to spravilo dojem z celé oslavy, tohle trochu neformální okukování kostýmů a obřadu bylo docela fajn.
Během odpoledne jsem se ještě dojel podívat na otočku k Chuzenji. Chuzenji leží nahoře nad Nikkó v horách u jezera, takže se tam jede autem nebo autobusem stále do kopce a poslední úsek je pak tak příkrý, že tam je několik kilometrů serpentýn, jednosměrka nahoru a jednosměrka dolů. Lesy jsou krásně svěže zelené, kor o takovém hezkém dnu, který jsem tu zrovna vychytal.
U jezera bylo pod mrakem a docela zima, ono je to už relativně vysoko kolem 1500 metrů, takže koncem května zde teprve kvetou sakury. Poblíž je jedna z největších hor v okolí, pěkně kuželovitá Nantai tyčící se 2486 metrů nad mořem. Určitě by na ni byl supr trek, ostatně jako na plno dalších míst kolem jezera a ještě dále do hor k dalšímu menšímu. Celý týden by se tu dal strávit trekováním a hikingem určitě.
U jezera je jako jedna z hlavních památek chrám Chuzenji. Přestože byl docela ošuntělý, nikde skoro nikdo – oproti Nikkó fakt chudý příbuzný – tak jsem se nakonec rozhodl do něj nakouknout. Tady se dalo zaplatit i kartou, což je na Japonsko celkem svátek, kor na venkově a v horách. Prošel jsem si evidentně nově postavený kus chrámu někdy v minulém století – klasika socialistická betonová stavba, která vypadala jako chrám. Vtipné. Je tu známá velká socha tisíciruké Kannon, oproti třeba Rinnoji je zde opravdu zašlá a oprýskaná. V hlavní síni si hrají na Toshogu, na stropě tu je také velký drak. A po prohlídkové trase bylo víc průvodců než návštěvníků. Ale jako proč ne, má to svou atmosféru s výhledem na jezero.
Cestou na druhou stranu Chuzenji k Futarasan svatyni – kde jsem zrovna narazil na malou svatbu – jsem přemýšlel, co je na tomhle městečku divného. A pak jsem na to přišel. Jezero má o pár metrů níž hladinu a na břehu jsou na suchu stará a špinavá šlapadla ve tvaru labutí a helikoptér. Takový ten vyšísovaný a zpruchřelý plast od sluníčka. Připadá mi to jako u Mácháče, akorát ty hory kolem jsou tu tak nějak navíc. Stejně tak některé budovy kolem břehu byly dost omšelé a některé hotely jako po apokalypse, zničené, opuštěné. Dokonce před vchodem do jednoho zavřeného hotelu byla zarostlá malá plachetnice. Výjev jak z postapokalyptické scény.
Posledním bodem na dnešním seznamu pak byly Kegon vodopády, jedny z největších v Japonsku. Potok z Chuzenji padá asi sto metrů do rokle a vytváří impozantní výjev. Na spodní plošinu jezdí placený výtah za 550 jenů, přilehlý tunel je tam pěkně orosený. Voda je tu nesmírně modrá, nevím, jestli to je normální čistá voda, na což nejsme doma moc zvyklí, nebo obsahuje nějaké příměsi. Technicky je v kaňonu vodopádů víc, kromě různých čůrků kolem skalní stěny je hned u vyhlídky další menší vodopád.
Vidět Nikkó a zemřít. Malé město plné významných japonských památek. Tak jako tak, Toshogu jako nejzajímavější z nich je pecka, must see, všechna další slova jsou tady zbytečná. Mít na celé Japonsko jen pár dní, určitě Nikkó a především Toshogu do jednoho dne zařadím. Prostě tam jeďte a užijte si to! A my zatím zmíněné japonské rčení naplňovat nebudeme, abychom se v dalším dílu mohli vydat do Kamakury na obří sochu Buddhy a do Jokohamy (nejen) do čínské čtvrti.
