Okinawa. Několik ostrovů v jižním teritoriu Japonska. Kousek subtropického ráje s exotickou květenou, velkými motýly a pobřežím s korálovými plážemi. Na prozkoumání této japonské perly jsem si vyhradil 5 dnů, což je takové minimum, za které se dá poznat velká část důležitých památek a přírodních krás hlavního ostrova Okinawy. A které že to jsou?

Naha a její okolí s hradem Šuri

Začátek května. Venku bylo docela horko a dusno. Než aktuální květnové horko, jaké bývá v ČR nebo na Jadranu v létě, na turistiku lepší by byly teploty místních (před)jarních měsíců. Každopádně po příletu na letiště jsem vyrazil pěšky do centra Nahy, což je hlavní město Okinawy. Hlavním cílem prvního dne bylo dojít na Shuri jó, hrad na kopci uprostřed Nahy. Cirka 8 kilometrů přes město. Aspoň si projdu město a nasaju první místní atmosféru. Jak už jsem zvyklý, první atmosféra tu nebyla nic moc, ale podle mých zkušeností, den ode dne by se to mělo zlepšovat, jak budu poznávat místo do hloubky. Je znát, že to na Okinawě vypadá jinak než v centrálním Japonsku, na Okinawě je všude hodně květin a kytek, okolo silnic a chodníků kvetou stovky ibišků všemožných tvarů a barev, na kmenech stromů na ulicích rostou a kvetou orchideje. Kde je hodně květin, je i hodně hmyzu. Narazil jsem tedy i na obří motýly, kteří zde mají i 15 cm. Jeden obří otakárek si to plachtil kolem mě, ale neposeděl, abych si ho cvaknul. Líně sem tam mávl křídly a odletěl pryč. Lidé tady nosí dost barevných veselých košil typu Hawai, resp. tady typu Okinawa. A všude jsou cítit Američani. Ať už je sem tam nějaký americký restaurant s americkým jídlem, tedy typicky hamburgerem, tak přítomností různých ohraničených a oplocených území s auty, posádkami a loděmi Američanů.

Hrad Šuri stojí na místním stodvacetimetrovém kopci na okraji Nahy. Vstupné 820 jenů bylo na Japonsko celkem průměrné, stejně jako hrad samotný, pokud ho srovnám s ostatními japonskými tradičními hrady a chrámy. Je třeba ale vzít v úvahu, že tento byl několikrát zničen a postaven znovu, naposledy po druhé světové válce, kdy byl při bitvě o Okinawu zničen naposled. Pak ho Japonci znovu postavili, takže vypadá dost nově. Holt starou slávu vzal popel, s tím nikdo nic neudělá. I tak je ale v UNESCO, hlavně díky nabité historii Království Rjúkjú, které tu bylo od 15. století a později bylo přičleněno k Japonsku. Každopádně je to asi nejvýznamnější okinawská památka, která stojí za navštívení, z hradeb je pěkný výhled na Nahu a pobřeží. Výhodou je, že má otevřeno na japonské zvyky dost dlouho, až do 19 hodin. Edit: Smutným faktem je, že už neplatí, že naposledy byl zničen za druhé světové války, ale koncem roku 2019, kdy shořel do základů kvůli závadě v elektroinstalaci. Kdy bude obnoven v celé své kráse, toť otázka. 

Další den jsem začal prohlídkou okinawského centra. Jako těžko říct, co je okinawské centrum, resp. centrum Nahy, na mapě jsem ho nelokalizoval, asi bude takové rozplizlé do nějaké živější čtvrti. Jak jsme v Česku zvyklí na pořádné náměstí a centrum měst, tak tato města bez význačných center jsou trochu divná. Nevím, čím to je, možná se prostě rozvíjela jako vesničky najednou, až se spojila do jednoho města. Hned ráno jsem potřeboval koupit Okinawa bus pass, abych mohl celý ostrov procestovat bez starostí s lístky u řidiče a snad i trochu za menší peníze. V turistickém centru se mě ujal jeden příjemný chlapík v barevné květované košili a za 5000 jenů mi připravil a orazítkoval Okinawa bus pass na tři dny, zakroužkoval potřebné věci, dal i mapy linek a památek a zajímavých míst na ostrově, všechno pěkně vysvětlil. Pass máme, tak hurá na autobus.

Na hlavním nádraží v Naze jsem nasedl na bus 120 směrem na sever ostrova a vyrazil k Onna distriktu. Autobusy jsou tu malé, jako v celém Japonsku, takže mám problém se vůbec vejít na sedačku s nohama. Obecně, doprava tu je vcelku špatná, autobusy jezdí pomalu, málo často, třeba jen jednou do hodiny, systém linek je tu dost složitý, a navíc to je i hodně drahé, proto očividně všichni jezdí auty. Ale pak to také tak vypadá, ulice ve městech jsou přeplněné a autobusy jezdí pomalu, protože pořád někde stojí v koloně. Ale tak jako batůžkář–chodec za ně můžu být rád, lepší než nic. S jízdou není problém, akorát se ukáže platná kartička a nastoupí/vystoupí. Když jsem ale vylezl, řidič na mě chvíli pokřikoval, než mi došlo, že něco chce. Chtěl mi na kartičce zaškrtnout jedničku z desítky čísel, asi aby lidé zase nemohli jezdit tři dny úplně, ale úplně zadarmo a kam se jim zlíbí. Deset jízd za tři dny je ale dostatečné na všechno. Jen chlapík v turistickém centru mi o tom neřekl. Fajn také je, že tu každý řidič autobusu má na hlavě headset s mikrofonem a mluví do něj, což je slyšet jak uvnitř autobusu, tak hlavně zvenku. Občas to tady použijí jako mluvený klakson, když někdo chce vlézt před autobus, nebo prostě informují na zastávkách.

Hrnčířská vesnička a ruiny hradu Zakimi

Prvním zajímavým místem byla hrnčířská vesnička Pottery Village kousek od Zakimi. Nečekal jsem nic extra, a taky to nic extra nebylo. Pottery village je koncentrovaná hrnčířská výroba na jednom místě, vesnička je postavená v rurálním stylu, pravděpodobně nějakém jejich tradičním stylu. V každém baráčku tam sídlí nějaké hrnčířství, vyrábí zde všechno, co se vyrobit dá. Některé domky slouží i jako prodejny keramiky. Nejzajímavější byla obrovská několikaúrovňová pec na vypalování keramiky. Jinak místo není nijak výrazně zajímavé, pokud si tedy člověk nechce nakoupit větší množství pěkné užitkové keramiky, což určitě bývá primárním cílem návštěvníků tohoto místa.

Z hrnčířské vesničky jsem se přesunul dál. Na obloze bylo rušno, Američané v okolí létali, tady to frčí asi pořád. Každých pár minut se nade mnou zjevil americký NAVY, který očividně létal okruhy. Přecejen americká základna je odsud kousek, viditelná z každého vyvýšeného místa, dokonce jsme projížděli skrz ni autobusem, všechno bylo zadrátované a oplocené. Ale techniky tu mají Američané dost a dost, auta, obří letadla, všechno. Však základna jim zabírá skoro celou šířku ostrova v půli Okinawy.

Dalším bodem byl Zakimi hrad. Tedy to, co z něj zbylo. Kromě hradu Šuri tu jsou všechny ostatní jenom ruiny. Ale zapsané v UNESCO, ha. Přitom co na nich je, že jo. O co jsou třeba lepší než náš jindřichohradecký zámek. Ten je významně hezčí, ale v UNESCO není, jak je to možné... Ta příroda je tu nějaká divná, všechno vyprahlé, horko, jadranská půda, křoviny, zarostlé a neudržované. Takový green brownfield. Na začátku května to tu je regulérní srpen u Jadranu. Však Jadran je kolem 40°N a tady je to kolem 25°N. To už je pořádný rozdíl. Zakimi je maličké, nic tam není, kromě silných obvodových zdí, které jsou architektonicky docela zajímavé, klenuté, svažité, nahoře se po nich dá i chodit, takže je odtud docela hezký výhled na okolí, na americkou základnu v dáli, na moře, cíp Zanpa, celý Yomitan a vlastně na celé západní pobřeží. 

Mys Maeda a okinawské pobřeží

Kolem mysu Maeda jsem si udělal krátkou procházku, poprvé jsem se tady dostal pořádně k moři. Ráz pobřeží je zde docela zajímavý a asi jsem nikde jinde zatím takový neviděl. Ostré skály omleté vodou a vykrojené u hladiny do zajímavých tvarů. Mezi výběžky na skálách s vyhlídkami se ukrývají písečné plážičky a pláže. Toho času obsypané lidmi, kteří se jen tak koupou, ale většina jich je zde za potápěním. Potápěči a půjčovny potápěčských věcí jsou tady na každém kroku, úplně všude. Jak na šnorchl, tak na kyslíkovou láhev. Rodinky i skupinky kamarádů či jednotlivců si zaplatí kurzy, fotí se v neoprénech, obsypou pláž a ve vodě z nich koukají jenom láhve a čepičky. Taky jsou tu všude tlustí, ukecaní a potetovaní (pravděpodobně) Amíci. Jeden mě hned zastavoval, jestli nemám mobil, že by si potřeboval zavolat.

Při procházce kolem mysu jsem pozoroval lodičky plné potápěčů, kteří trénovali u pobřeží. V blízkém parku jsem většinu kytek ani neznal jménem, každopádně banánovníky jsou tu skoro na každém kroku, agáve, juky, palmy všeho druhu, takové pěkně žlutobíle kvetoucí křoviny, další a další květy. A mezi květy bych za krátkou chvíli napočítal deset, dvacet různých druhů velkých motýlů. Kousek od mysu Maeda je Rjúkjú mura, zajímavá tradiční okinawská vesnice, na kterou je třeba si vyhradit ale aspoň několik hodin.

Do Onna son jsem se dostal víceméně se západem slunce. Lehce jsem přejel plánovanou zastávku, abych si ještě kousek pobřeží prošel cestou zpátky. Západ slunce přes ostrůvky, palmy, moře. Došel jsem až na pláž, kde nikdo nebyl. Ač bylo právě po západu, sedm večer, stmívalo se a já netušil, kde a jak budu spát, i když jsem měl slíbený gauč od Bideshe přes couchsurfing, tak jsem se rozhodl na tomhle krásném místě vykoupat. Široko daleko sám, za zatáčkou akorát dva rybáři, šplouchající moře, voda teplá fakt jako v srpnu u Jadranu, zapadající slunce. Tak kde teda dneska budu spát?

Okinawský technologický institut a couchsurfování u kolegů

Měl jsem slíbený gauč od Bideshe přes couchsurfing, což je platforma, kde se lze domluvit s hostitelem na přespání nebo nabídnout vlastní gauč někomu jinému; tenhle skvělý způsob poznávání lokality s místními nebo pseudomístními obyvateli obšírněji rozeberu v samostatném příspěvku. Už po tmě jsem si vyšlápnul kousek do kopečka k OIST, Okinawskému vědeckotechnologickému institutu. Stojíce uprostřed accommodation village pro studenty a zaměstnance OIST mě Bidesh po zprávách nasměroval do jeho apartmánu. Vesnička je to takhle v noci vcelku pěkná, takhle kdybychom to měli i my na MUNI, to by bylo pěkné. Vtipné bylo, že jsem apartmán po pár zprávách našel, vlezl do něj, byl totiž odemčený, ale nikdo v něm nebyl. Že prý se kluci objeví, zatím si mám udělat pohodlí. Ti se s tím fakt nepářou. Věděl jsem, že v celém Japonsku se se zamykáním domů a bytů moc nezabývají, ale přímou zkušenost jsem získal až tady. Mám zde tedy dva gauče, a ještě navíc futon, apartmán je to velký. Tak jsem tedy vyčkával na spolubydlící Bideshe. Kluci se objevili pozdě večer. Oba byli chemici, kolegové doktorand a postdok, jeden si něco připravil v kuchyni a zmizeli prý zase do laboratoře. Ty jo, sobota, ještě navíc o svátcích a oni tráví i večer v laboratoři. Jako by neměli lepší využití sobotního večera.

Další dny mě Shubham, jeden z hostitelů, vzal i na prohlídku kampusu a laboratoří OIST. Kampus OIST, který tu stojí asi 9 let, takže bude cirka stejně starý jako náš na MUNI, je moderní architektonická perlička Okinawy. Má opravdu něco do sebe, ať už z venku, kde je šedý kamen a sklo na několika propojených budovách lávkami nad stromy, tak uvnitř, kde jsou čisté, příjemné prostory, všechno v hnědých tónech dřeva. Laboratoře jsou vybaveny na velmi dobré úrovni, MUNI by se s nimi mohlo i srovnávat. V něčem je MUNI třeba i lepší, ať už jde o 950 MHz NMRko pro strukturní biology, v něčem jsou dál oni, když třeba Shubham má 600 MHz NMRko vlastně sám pro sebe. A dalších pár lidí využívá 4 NMRka dohromady, to je prostě pecka. My máme na celé chemii dvě NMRka, oni 4 v jedné laborce. A ještě k tomu 2 krystalografy. Shubham mi ukázal i jeho práci, provádí katalýzy v reaktorech. V gloveboxech pracuje s ligandy pro potenciální hydrogenace něčeho na palivo. Ale má stejný problém jako já, k aplikacím se ještě dlouho nedostane, prakticky především syntetizuje a charakterizuje sloučeniny, které jsou ještě víc nestabilní, než se kterými pracuju já. A plno cest mu také nešlo, ale to je prostě věda. Každý malinký úspěch je krokem vpřed. A i to jde pomalu. Prošli jsme laboratořemi s digestořemi, klasickými organickými laborkami, akorát tady zas tak klasické nejsou, protože za oknem není kus parku a třeba nemocnice jako na našem ústavu, ale kopec, subtropický les, pár těch apartmánů, ve kterých studenti bydlí, a v dálce pobřeží a moře.

Ocean EXPO park a jeho klenoty

Jeden den na Okinawě jsem věnoval návštěvě Ocean EXPO parku. Předem říkám, že ten by si zasloužil na pořádnou prohlídku dny minimálně dva. Ale i za den se to dá stihnout, přestože člověk jede nespolehlivým autobusem, na který musí hodinu čekat a který jede další dvě hodiny tam a ještě další dvě zpátky na ubytování, jako jsem jel já. Z OIST to je hodina do Nago, ze kterého pak jede autobus 65 do EXPO parku. Ocean EXPO park postavili někdy v osmdesátých letech na výstavu EXPO 1975 a nedávno bylo rekonstruované. Největšími lákadly tu jsou tropické skleníky, etnografické muzeum Oceánie a především obří Churaumi akvárium, které je největší minimálně v celém Japonsku.     

Uprostřed parku je těch nádrží a akvárií ale víc. Jedno je s kapustňáky a dugongy, další se želvami a želvičkami. Opodál je nádrž s cvičenými delfíny, kteří mají během dne několik velmi zajímavých vystoupení pro veřejnost. Ta bývají ale natolik oblíbená, že i čtvrt hodiny před každou exhibicí je místní pódium beznadějně zaplněné a lidé musí kolem i stát, na místech se špatným výhledem.

Nedaleko vstupu do parku stojí tradiční Okinawská vesnička, takový místní skanzen, jako my máme třeba na Veselém kopci. Je dost zajímavé porovnat tyto dvě vesničky, nakonec člověk dojde k závěru, že před xx lety až staletími se chovali všichni na planetě stejně. Žili ve stejných podmínkách, jenom se měnil stavební materiál. Keramika byla podobná, ohniště v chýších stejné, akorát třeba tady je specifická konstrukce podlah, které jsou v Japonsku z tatami, tady na Okinawě jsou trochu jednodušší ze dřeva nebo bambusu.

Hned naproti skanzenu je etnograficko-kulturní muzeum Oceánie, u kterého mi docela dost dlouho trvalo, než jsem vlastně pochopil, co to je a o čem to je, vzhledem k tomu, že dosud pro mě byla Oceánie země naprosto cizí, zeměpis na gymplu nepočítám. V hale stála vystavená dvojkánoj, v patře jsem si koupil lístek za pár drobných a hned mě personál nasměroval do planetária, kde se promítal půlhodinový film o hvězdách a hvězdných znameních. Přestože jsem dostal audioset v angličtině, smysl filmu jsem příliš nepochopil. Možná chtěli říct, že války jsou špatné a spravedlnost je třeba hledat vždycky a všude. Nějaký takový podtext pro dětské návštěvníky. Cennější však byla obrazová složka filmu a zážitek planetária jako takového.

Velmi zajímavou se ukázala samotná expozice muzea. Ti Japonci expozice a muzea opravdu umí dělat, většinou jsou opravdu zajímavé, poutavé, přínosné. Jestli je to jenom tím, jak jiná je to kultura a samotná ta podstata, že ta muzea jsou o něčem, co je pro Evropany ze své podstaty zajímavé, nebo to fakt dělají dobře, těžko posoudit. Asi obojí. Takže tady si návštěvník může prohlédnout dřevěné lodě, které používají v Oceánii na dopravu mezi ostrovy, zjistit, jak se vyrábí lodě, lana, jak se v Oceánii platilo korálky a mnoho a mnoho dalších věcí. Prošel jsem se po mapě Austrálie, Oceánie a kousku dalších světadílů, kde si člověk uvědomí, jak je co od sebe jak daleko, že tam těch ostrovů je fakt milion.

Další perličkou EXPO parku byla návštěva tropických skleníků. Za 760 jenů člověk viděl obrovské množství druhů všemožných orchidejí, jedna hezčí než druhá, všech barev i tvarů. To je prostě radost na ně koukat. Doplněno o kapradiny, stromové kapradiny a kapraďorosty, to jsou jedny z nejlepších kytek vůbec. A ty další druhy nám neznámých kytiček a stromů. V centrálním pavilonu na mě pak čekaly skvosty v podobě plodících stromů, některé jsem znal aspoň podle jména, ale i tak bylo zajímavé je vidět, některé třeba i poprvé, jako živé stromy. Co se za těmi plody skrývá za strom. Ať už jde o avokádo, ananas nebo třeba jackfruit, durian, chlebovník. Z toho všeho vyčníval krásný kakaovník obsypaný oranžovými kakaovými boby. A pak tam bylo plno dalších stromů, jež jsem viděl a o nichž slyšel asi poprvé. Namátkou jsem si zapamatoval třeba okurkovník, na kterém opravdu rostou okurky na kmeni, vosková jablka nebo cannonball tree, jehož plody velikosti míče vypadají jako zrezlá dělová koule. Tropická květena je mimořádně zajímavá a děsně rozmanitá. Bonusem byla i vyhlídková věž v areálu, ze které se dá rozhlédnout po celém EXPO parku.

Poslední velkou atrakcí v parku bylo samotné velké akvárium Churaumi, které bývá od čtyř od odpoledne zlevněné o 30 %. Má to jen tu nevýhodu, že na čtvrtou tu čeká i plno dalších lidí a akvárium je poté narvané k prasknutí. Možná by bylo lepší navštívit akvárium dříve v menším davu. Stovky různých druhů barevných ryb a rybiček to však spolehlivě vykompenzovaly. Je tu toho k vidění hodně, od velmi ohrožených rybiček, přes kolmo plující rybky nebo medúzy, kraby, až po třeba metrové humry nebo langusty. Důvodem, proč je ale tohle akvárium tak výjimečné, je jedna z největších nádrží na světě, ve které jsou i velcí žraloci, tuňáci, manty, rejnoci a další velké druhy ryb. Je to impozantní stavba s impozantní atmosférou. V hlavním sále před obrovským sklem, které je asi 60 cm tlusté, což už je pořádný macek, se při krmení žraloků a ryb tísnily tisíce lidí. Všude postávají zaměstnanci a usměrňují lidi. Většinou jsou ale do počtu, reálně by jich stačila tak třetina, jestli vůbec. U největší nádrže je i kavárna, kde se dá sedět u stolečku, popíjet kávu a koukat do nádrže nad kavárnou. A poblíž je také expozice o žralocích, o jejich vývoji. Jsou tam naložené plody a kusy částí žraloků v lihu, člověk si může sáhnout na kůži různých druhů žraloků. Mají tam i svou nádrž jenom pro žraloky. Poslední expozice pak je po východu z akvária, kam se dá přijít i bez vstupenky do akvária. Tam se rozebírá převážně proces tvorby korálového šelfu, vědecká teorie kolem geografie a historického vývoje. Jsou tam i v lihu naložené obrovské ryby, hlava velkého žraloka nebo velká čelist žraloka.

Večer jsem naskočil na autobus 66 zpátky do Nago, řidič mi tentokrát zase pass odškrtnul, už při nástupu. V Nago jsem počkal na poslední bus 120 a během další hodiny byl zpátky u hostitelů na OIST. Když jsem dorazil, kluci vařili. Pozdravili jsme se, prohodili pár vět a od Shubhama jsem pak dostal porci dost dobré a pěkně ostré cizrnové kaše. Oni se sebrali a s celým hrncem zase někam zmizeli. Shubham se pak o půlnoci vrátil, tak jsme si spolu dali skleničku a pokecali. Taková mezikulturní výměna všelijakých zkušeností, to mě na couchsurfingu velmi baví. Třeba jsem zjistil, že OIST je financovaný státem a prý je to asi nejlepší místo v Japonsku, kde dělat doktorát, protože tu jsou na stipendiích velmi štědří. Když se Shubham dozvěděl, kolik bereme stipendium my, tak se smál a divil, jak s ním můžeme přežít. Holt jiný kraj, jiný mrav a nákupní košík a ceny. V Japonsku zase není třeba cibule za 5 korun kilo, ale za 80. Všechno má něco.  

Americká vesnice

Ve čtvrti American village se mísí všudypřítomná japonská kultura s americkým dlouhotrvajícím vlivem na ostrově, protože letecká základna Kadena je víceméně hned naproti této vesničce. Někam ty tisíce Američanů po práci chodit na zábavu a jídlo, na které jsou z USA zvyklí, musí. Nikde na světě asi podobný průnik japonského a amerického vlivu není, než jenom tady. Celé oblasti vévodí velké ruské kolo, jsou zde americká kina, na prostranství hráli nějaké japonské studentské kapely. Jádro vesnice ale tvoří Depot Island, což je nákupní a stravovací centrum plné obchůdků v americkém stylu, všechny budovy jsou pěkně barevné, s patinou starých časů, rezavých nástrojů a pinup holek.

Na pobřeží je Sunset beach, toho času byla ale asi za odlivu, takže voda byla stažená někam daleko do moře, takže pláž vypadala dost mizerně. Zůstaly jenom kameny a jezírka s řasami. Výrazně hezčí bylo kus pobřeží kolem Depot Islandu, na které je sice dost krátká, ale jedna z nejhezčích promenád, jakou jsem kde viděl. Lidé pracovali na nátěru betonových ježků na náspu do různých modrých odstínů, další malovali na barevné zídky různé obrázky, kraby, želvy, mořské potvory. Hotely a restaurace s typickými americkými vývěsními štíty byly lemovány velkými palmami. Tohle místo má velmi unikátní atmosféru. 

Okinawa je jednoduše japonský klenot, kam se chce dostat za prací i plno Japonců. Možná i proto Okinawa bojuje s nedostatkem životního prostoru na ostrovech ještě o něco více, než zbytek Japonska. Nic naplat, dovolená končí, vracím se do Tokya. V dalším díle se podíváme do lesů nad horským městečkem Nikkó, ve kterém je mauzoleum jednoho z nejvýznamnějších japonských šojgunů, Tokugawy Iejasu. Ale o tom zase příště.

• Jak jsem couchsurfoval na exotické Okinawě