Nagano. Kdo by neznal tuto Mekku českého hokeje. Když už tu bydlím od Nagana relativně blízko, byla by škoda se do tohoto klidného podhorského města nezajet podívat. Po zvažování variant, jak se do Nagana dostat, jsem nakonec zvolil levnou, ale dlouhou variantu vlakem. Vlaky jezdím velmi rád, tak se aspoň podívám po venkově. Za Shinrinkoenem se objevila nečekaně hezká příroda, pole, vesničky, dokonce tam byly i normální lesy, bambusové, mix s cedry a normálními listnáči, to už se středoevropské přírodě docela blížilo.
Ogawamachi, kudy projíždím, je velmi provinční městečko, tak vidím pořádný venkov. Kam se na takový hrabe Saitama, o které docent tvrdí, že TO je venkov. Není. Oproti Tokyu je venkov všechno, ale Ogawa je zase venkov proti Saitamě a Sakadu. V Ogawamachi jsem přesednul do dvou vozů motoráčku, typově do takového, jaký jezdí i u nás v Hradci. Na malinkatých zastávkách nemají turnikety, ale jenom pípáčky na karty. Těžko říct, jak řeší, když někdo nepípne a projde, protože tady to není na rozdíl od větších měst problém. Jestli ho budou honit po nástupišti, venku, kdo ví. Turnikety jsou lepší, tam člověk hned ví, jestli může jít, nebo ne.
Všude kolem trati bylo plno políček, tak, jak je to tu normální, žádné velké pole, pěkně každá rodina má svoje políčko a makají na svém. Objevily se tu i rozsáhlejší plochy fóliovníků na pěstování různých plodin, různé sady broskví, citrusů, okurek a kdo ví čeho ještě. A kolem tratě kvetly akáty.
Ve vlaku bylo kolem mě dost volno, i když se vozy plnily lidmi, tak ode mě měli všichni uctivý odstup. Jsem tu očividně větší exot než blíže Tokyu. Tady cizince nevidí, co je rok dlouhý. Co by tu taky dělal, všichni jezdí po velkých městech, po hlavních trasách, na lokálku mezi Cerekví a Pejrem si nikdo ani nevzpomene. Tak aspoň mám možnost to trochu porovnat s urbanizovanějším Japonskem. I na venkově se ale najdou vilky s japonskými zahradami. Jak tu na venkově mají někteří čas si hrát na zahradách, tak si zahradu udržují většinou dost hezkou, s jejich typickými bochánkovitými jehličnany a kvetoucími keři.
Z Takasaki se mnou jely nějaké dámy, celou dobu štěbetaly, ta jedna se ták vtipně divila. Japonci obecně se hrozně vtipně diví. To jejich úúú, ééé, ííí, to u nás neznáme. V Yokokawě skončila trať, její konec byl dost v horách, začíná se tu zvedat krajina s pěknými výhledy. Dál už jsem pak musel autobusem. Naštěstí to mají pěkně navazující, ono tudy jezdí docela dost lidí. Takže přestože angličtina z popisků na nádražích a na cedulích víceméně skoro zmizela, tak nebyl problém přeskočit s ostatními do autobusu, zaplatit jízdné a během půl hodinky s ostatními dojet do Karuizawy na vlakové nádraží, kde lze pokračovat dále vlakem. Cesta je zde totiž přes takový horský pas, skrz něj jezdí snad jenom Shinkansen do Takasaki, pro lokálky tu tunely neudělali.
V kopcích jsou ale nádherné lesy. Není to tu jako na jihu, kde po kopcích rostou jenom cedry. Tady jsou lesy očividně lépe složené, vícedruhově smíšené, jehličnany i listnáče, a ty barvy, radost pohledět. Po některých stromech se pnou wistarie, ty teď navíc kvetou. Karuizawa je malinké nádražíčko, ale opravdu příjemné. Jako kdybych byl někde v Čechách. Lístek jsem si musel koupit v automatu za cash, nejsou tu ani turnikety, ale ani pípáčky. Takže klasický malý železniční lístek štípe kontrola u vchodu. Na nádraží byla malinká dětská dráha s funkční mašinkou, která jezdila dokola jako na pouti. Jedna kolej byla na odjezd do Nagana a na druhé, slepé, se vyjímaly tři speciální, staré lokomotivy. Měl jsem půl hodiny na přestup, tak jsem si nádraží prošel a užil místní venkovskou atmosféru.
Do Komora jsme se došourali postarší lokálkou. Celou dobu byli ve voze nějací filmaři a natáčeli na velkou kameru. V Komoro jsem přeskočil na jinou lokálku a ta už nás dovezla až do Nagana. Vlastně většinu cesty jsem jel z konečné na konečnou. To je často dobré, protože zaprvé si člověk sedne, protože je dost místa, a zadruhé nemusí tak hlídat, kdy a kde přestoupit. A lidi jdou s ním. Nebo on s lidmi?
V Naganu jsem vylezl z nádraží, pěkně nalehko, bylo teplo, jasno, a vyrazil jsem směrem k M-Wave stadionu. Svatyně jsem nechal nakonec na další den, dnes se budu potulovat po městě a jedinými cíli jsou olympijské stadiony. V docházkové vzdálenosti jsou jenom dva, takže začnu tím vzdálenějším, M-Wave, kde je i muzeum. Cesta tam byla nudná, hodinu pořád rovně po hlavní. Je to tu všechno takové placaté a rozlehlé. A všude okolo jsou kopce, resp. velké hory, japonské Alpy.
M-Wave byla takhle při sobotě dost opuštěná. Uvnitř je volně přístupné olympijské muzeum, ale nikdo v něm nebyl. Ani obsluha, ani lidi. Trošku děsivé. Tak jsem si ho prošel sám. Z Nagana 1998 si toho příliš nepamatuju, jenom pár útržků, hlavně kolem hokeje, jak jsme vstávali v noci, abychom viděli naše zápasy naživo. Semifinále a finále. A radost. Tady jsem se ponořil do fotek, videí a artefaktů všeho druhu. Odznáčky, medaile, kombinézy, boby, lyže, pěkná výstavka. Bohužel všechno v japonštině, ale to nevadí. Dokonce měli všechna videa ve videoboxu, takže jsem si aspoň projel zápasy ČR na turnaji, připomenul si to. Pár Čechů zde asi bylo, když na mapě, kterou tu mají na vyznačení míst, odkud jsou návštěvníci, bylo pár puntíků z Čech. Ne moc, ale pár jo. Ještě aby ne.
Do rychlobruslařské haly samotné jsem se nedostal, protože byla zavřená. Jak jsem ale zjistil, tak jenom z této strany, z druhé otevřená byla, jen se v ní konal nějaký veletrh. Takže o co víc bylo mrtvo z jedné strany haly, o to víc lidí bylo na druhé straně. Všude byly postavené stany a auta. Nejistě jsem nakukoval dovnitř, jestli se tam dostanu, abych se podíval na halu. U vstupu byl hlídač, který mě informoval, že se podívat můžu, že můžu jít dovnitř, ale musím se upsat. Zase se někde upsat. Tak jsem musel vyplnit jméno na papír a pak mě poslal ke stolečku, u kterého stálo pár holek jako u registrace, a tam mi to jméno přepsaly na cedulku na krk. To tu stejně frčí úplně všude, tyto cedulky. Nosíme je ve škole, na takovouto akci je člověk taky musí mít, i když dovnitř jenom vleze a zase vyleze. Holky se u toho uculovaly, cizince tu asi zase dlouho neviděly. A navíc psát v latince. Ale byly moc milé, dokonce i nějakou tu anglickou větu prohodily.
Prolezl jsem tak přístupným prostorem a mrknul na halu. Beton a dřevo. Na svou dobu dost zajímavé řešení. Ne nadarmo jsou takové akce jako Olympiáda hnacím motorem v mnoha oblastech života, nejen architektury. A trh byl vtipný. Provinční záležitost, přitom zde bylo docela zajímavých věcí, od technologií, přes zpracování dřeva po koutky pro děti a auto, které simulovalo zemětřesení. Člověk si mohl vlézt do krabice, která byla jako malá místnost, a celé se to s ním třáslo.
Když jsem se nabažil halou, vylezl jsem ven a přemýšlel co dál. Chtěl jsem jít k Big Hat, což je hokejový stadion. Ale protože jsem na obloze zahlédl větroně, a to dost nízko, říkal jsem si, že tu někde musí být letiště. Dost možná i blízko. Po bedlivějším pozorování jsem zjistil, že v horách opodál jich krouží asi pět dalších. Tak to je paráda, plachtaři na obzoru! Času jsem měl docela dost, takže jsem určil polohu letiště a vyrazil přes řeku zjistit, jak to tam vypadá.
Byl jsem natěšený, že se tam kouknu, budu pozorovat provoz. Sice jsem si říkal, že by to bylo skvělé, kdyby se mi podařilo dostat se i do vzduchu, ale pro složitost jsem to zavrhnul hned. Když jsem se dostal k ploše, zjistil jsem, že to je jenom placka bez hangáru. V rohu dráhy stálo několik tranďáků, na druhé straně naviják, který tahal větroně, a u vjezdu byl postavený Rotax-Falke. Přiblížil jsem se k ohrádce na dohled startu a stanoviště rádia a koukal jsem po provozu, jak lítají navijáky a po pár dalších větroních nad horami v dáli.
Když už jsem si říkal, že stačilo, že půjdu zase dál, tak mě oslovil přes plůtek nějaký pán. Ukázalo se, že umí celkem obstojně anglicky, tak jsme se dali do řeči a on mi hned oznámil, že když chvíli počkám, tak že si dá skoka s Falkem a pak mě sveze. Cože, jako? To je mi přístup. A že mám jít k rádiu, oni se o mě postarají, než si dá sólo. Takže jsem se šel představit k rádiu, kdo jsem, odkud jsem. Kluk o něco starší než já byl u rádia a starší pán se mnou vyplnil nějaký jejich papír, jméno, adresu, kontakty. Asi něco jako vloni v Anglii, ne sice tak podrobně, ale aby měli přehled.
Když přistál pán s Falkem, tak mě děda odvedl na boarding point a vlezl jsem si k pilotovi. Až vlastně na místě pilot zjistil, že jsem taky pilot, a byl z toho nadšený, takže mi prý také půjčí řízení. Kabina mi byla trošku malá, ale co už. Sedím. Pilot vytáhl checklist a všechno pěkně postupně kontroloval. Nahodil motor, popojel na start a odstartovali jsme. To je prostě bomba, jsem v Japonsku a i tady, neplánovaně, jsem se dostal opět do vzduchu v nějakém GA letadle. Takhle navečer je to krása, slunce nízko nad obzorem, při stoupání se kolem nás otevřelo údolí mezi horami, řeka se vlní prostředkem, všude kolem zástavba a ta jejich malá políčka. Krajina je tu fakt hezká. Byl jsem v sedmém nebi. Neočekávané létání.
Vzali jsme to k horám, kolem kterých se motalo pár větroňů, a pak zpátky přes Nagano na západ k chrámům. Řízení mi tedy půjčil, ať si lítám. Vždycky mi jenom řekl, kam se vyhnout, zatočit, vzhledem k tomu, že větroně přilétávali z termiky a kolem letiště bylo celkem plno. Prohodili jsme pár vět o tom, co v Japonsku dělám, tak, jak to se mnou třeba občas probírá ve vzduchu Cempa, když spolu lítáme doma, já fotil, bylo mi nahoře fakt krásně. Stejně je to boží, létat. Spřízněné duše se najdou po celém světě.
Při návratu ze západu Nagana jsme museli vyčkat, než přistanou větroně, a pak jsme šli po půl hodině dolů taky. Pilot mi vysvětlil, jak tu je okruh, výšky, tak jsem si to odřídil až do třetí, kde jsme ještě chvíli museli vyčkávat, než odklidí na ploše větroně. A pořád jsem řídil, na baselegu, ve čtvrté, pilot si řídil klapky, motor, komunikaci, a tak nějak společnými silami jsme se dostali až na finále, stále v kooperaci. Přistál jsem jak do peřinek. Až jsem se divil, jak bezproblémová ta kooperace ve vzduchu byla, to jsem snad nikdy doma nezažil, že by mě někdo nechal z pasažérského místa přistát, resp. já nikoho nenechal jako PIC. A navíc úplně s cizím člověkem, kterého jsem viděl pár minut. Však on si to pak na zemi taky pochvaloval, jak mi to šlo. No co, pilot se prostě nezapře, na žádné straně.
Vylezli jsme z letadla, pomohl jsem s nandáním na vozík, oni ho odtáhli pár metrů na stojánku, kde jsme ho pak přikurtovali a oblekli. Pilot se následně vrátil k rádiu, protože měl celý den službu a vlastně si ji na chvíli jenom vyměnil, aby mě mohl jít svézt, když mě viděl postávat opodál. Tak v hluchých místech mezi starty na navijáku a přistáváním ostatních větroňů jsme debatovali o létání, o tom, co kde dělám, jak jsem se sem dostal, do Japonska i na letiště. Zjistil jsem, že nejsou zrovna malý aeroklub, mají asi 60 členů a 4 sdílené větroně. Přelety létají taky, dneska asi někdo ulétnul pětistovku, běžně to berou na jih podél pohoří. To se jim to létá, když tady mají takové supr hory, to je vždycky výhoda.
A začal jsem řešit, kde dneska vlastně budu spát. Myslel jsem si, že napíšu jednomu týpkovi na couchsurfingu, což jsem sice udělal, on se i ozval, ale nakonec to neklaplo. Takže to skončí zase v nějakém hostelu, což můžu řešit i v noci. Zaplatil jsem 3000 jenů, na půl hodinový let dobré, jako s naším Vivatem. Říkal jsem si, jestli mám odejít, nebo počkat, jak se to tu vyvine. Vzhledem k tomu, že jsem srdcem aeroklubák a před západem slunce a uklizením letiště se z letiště neodchází, vydržel jsem do konce, až co to tu uklidili. Stejně nikam nespěchám, a navíc mi Kazuo nabídl, že mě hodí pak po debriefingu do města.
Debriefing byl za valem proti povodním, kde mají kousek od letiště budovy a hangár, který je dost utopený v malém prostoru. Jak do něj dostávají letadla, to netuším. Stejně všechno nechávají na ploše, hangár jim slouží akorát jako garáž a dílny. Na učebně se sešli všichni, kteří dneska byli na provozu. Půlka mladých, půlka důchodců. Kazuo mě uvedl dovnitř, všichni si dopisovali logbooky, pouštěly se trasy přeletů v SeeYou na velké obrazovce, tak jsem to se zájmem sledoval. Pak se všichni pěkně postavili do řady a svoje denní nálety jeden po druhém zaplatili pokladníkovi. Takhle to má sakra fungovat! Ne jak u nás, že se všichni ve dvě odpoledne seberou a zmizí z letiště, o placení měsíc po odlétání hodin ani nemluvě. Z letiště se prostě odchází s čistým štítem, dokud není vyčištěno, nikam se nejde. V mezičase jsem si prohlížel jejich kalendář s perfektními fotkami a poslouchal nějaké rozbory, i když jsem netušil, co řeší. Prostě denní připomínky. Kazuo měl celý den rádio, takže se vyjadřoval jako jedna z nejdůležitějších osob, na konci mě pak zmínil, vlastně tak nějak představil osazenstvu, kdo jsem a co tu dělám. Jako bych měl deja vu z loňského roku z Anglie, kdy mě Terry také představoval celému osazenstvu. Stejné, a přitom tak jiné.
Když skončili, tak mě Kazuo vzal na nádraží. Než mě vysadil, tak navrhl, že bychom si mohli dojít spolu na večeři. Takže jsme zaparkovali u nádraží a ještě si zašli do příjemné těsné restaurace na rámen. Soba rámen nebo co to je, stále se v těch jejich názvech nevyznám. Na lístku je napsáno, že to je soba, ale reálně to je rámen. Prostě rámen se soba nudlemi, ne s udon nudlemi, jako míváme na univerzitě. To je tak skvělé, co všechno může jeden takový den přinést neočekávaného. Kdyby mi tohle někdo včera řekl, že budu lítat a večer budu večeřet s pilotem, neuvěřím. Ale to je na tom cestování vlastně to nejlepší.
Po večeři jsme se rozloučili a já šel řešit, kde tedy dneska budu spát. Zarezervoval jsem si to nejlevnější, co v dosahu bylo. I tak mě ubytování vyšlo na sedm stovek korun, holt Nagano je dost drahé, nejen, že tu je málo možností ubytování, ale jak je to horské středisko, tak jsou ceny docela vysoko. Navíc toto ubytování nebyl samostatný pokoj, který se dá při běžném cestování sehnat za pětikilo, ale musel jsem se spokojit se sdíleným pokojem. Cestou na ubytování bylo město docela prázdné, přestože v klubech a hospodách to celkem žilo.
Při cestování po japonských ubytováních se mi celkem často stávalo, že pokoje či kóje neměly okna, takže člověk nepozná, jestli je vůbec den nebo noc. Na to je pak třeba brát ohled a opravdu se spoléhat na budík a ne na ranní paprsky slunce, které se do mnoha takovýchto ubytování prostě nedostanou.
Ze sdíleného ubytování jsem nechal odejít ranní ptáčata, naplánoval si v kóji nový den a vyrazil taky. Hned jsem byl v davu na hlavní třídě, rozespalý, snídajíce za pochodu jsem si to zvesela klopýtal k Zenkoji kousek přede mnou. Na prohlídku jsem měl asi necelou hodinu, než mi jel autobus do hor. Zenkoji je takový starší a méně noblesní brácha Sensoji v Tokyu. Tady je to všechno v nezdobeném a nebarveném dřevě, jinak je komplex dost podobný, Nakamise ulice plná obchůdků, hlavní brána, prostranství před chrámem, uprostřed opět čoudící nádoba s vonnými tyčinkami, které tam všichni pořád přihazovali, hlavní síň. Na vlajkách tu všude byly hákové kříže, což je dost zajímavé, že je vlastně stále používají. Nejsou všude, ale na mnoha místech (spíše v menších městech) se stále objevují, v rámci buddhismu, samozřejmě.
Říkal jsem si, že bych ale zase po dlouhé době mohl vlézt i do chrámu, třeba tu bude něco zajímavého. Podíval jsem se tedy aspoň do hlavní síně. Za pětistovku jenů jsem viděl to samé, co vidí člověk za ohrádkou, kde platit nemusí. A prošel jsem nějakou absolutně temnou chodbou pod hlavním oltářem. Strop byl trochu nízký, takže jsem musel jít pomalu, abych se o nic nepraštil. Prý se má člověk cestou dotknout nějakého klíče, potom bude svatý. Nevím, jestli ho někdo z ostatních objevil, ale já byl rád, že jsem chodbičkou prošel bez úhony. Ve své podstatě je to celkem zajímavý zážitek, nevidět absolutně nic a spolehnout se na ostatní smysly. Ale v tu chvíli mi to přišlo tak dadaistické a surrealistické, že jsem se tomu zážitku musel smát. Zbytek komplexu jsem jen proběhl a šel najít zastávku, odkud budu pokračovat dále.
Počkal jsem na autobus, nastoupil a hodinu se kodrcal s pár lidmi do hor, kde je lyžařské středisko a pár významných svatyní Togakushi. Dojel jsem až co nejdál to šlo, přestože jízda byla trochu adrenalinová, protože jsem netušil, kdy, kde a jestli ten autobus ještě zastaví. Taky mě mohl odvézt až někam přes kopec. Skoro nahoře bylo dost turistů důchodců, kterým nedělalo problém nastoupit do autobusu, aby se svezli třeba 200 metrů jinam za 200 jenů. Že se jim to vyplatí, být to vozíčkáři, tak neřeknu, ale turisti... Při vystupování jsem musel zaplatit cash, tak si aspoň pořádně procvičím, co a jak kam dát. Připravil jsem si svých 1250 jenů podle čísla zastávky nástupu a chtěl jsem je dát řidičovi. Mince jsem hodil do příhrádky a tisícovku strčil asi špatně, na rozměnění na mince. Tak jako tak jsem zaplatil a chtěl jít, ale řidič byl asi nějakej idiot a zavolal si mě zpátky, že mám zaplatit 1250, tedy ještě 250. Anglicky jsem se s ním nedomluvil, chvíli jsme se překřikovali, on japonsky, já anglicky, on vyťukával na kalkulačce pořád dokola 1250 a já se stále dokola snažil vysvětlit, že je idiot a přehlédl, že jsem těch 250 do kasičky už hodil. Kdyby měl pořádnou mašinu, kde se obulus počítá sám, jako po Japonsku všude jinde, tak to ví. Ale protože zrovna tady jezdí ve starých rachotinách, tak takovou mašinu tu nemají. Po několika dohadech jsem se na něj už mohl vybodnout, hodil jsem mu tam dalších 250 jenů a vypadl radši pryč ze zastávky. Takového řidiče mi byl čert dlužen.
Z horní svatyně jsem to tedy vzal přes prostřední až ke spodní, cesta asi 5 kilometrů pěšky, víceméně z kopce, sem tam nějaké schodiště. Všechno bylo otevřené a bez nějakých vstupných, ono taky, na co by tu vybírali vstupné, když toho tady moc není. Na to, že to je jedna z nejlépe hodnocených památek v Naganu, tak mě dost zklamala. Za zmínku stojí akorát prostřední svatyně, kde je hezký vodopád, kolem kterého byly ještě teď v květnu dva metry sněhu, resp. jeho zbytky ve stínu budov. No jo, zima tady je asi krušná. A jsou zde také zajímavé, velké a vysoké stromy, stejně jako schodiště s branami torii. Jinak v městečku nic není, pár domů, kolem kvetoucí jarní květiny. Jak tu je jaro o dost posunuté oproti Tokyu a okolí, kvetou později než jinde. Mezi prostřední a spodní svatyní je hezká stezka na procházky, to bylo fajn, bylo hezky, tak jsem si ji prošel. Kouknul jsem na spodní svatyni, kde jsou zlatá nosítka, velmi strmé schodiště a taky brána torii s páry hlídacích zvířat.
Během hodiny a půl jsem tak byl tady nahoře v horách plonkový a mohl jsem se vrátit zpátky do Nagana. Na to, že autobus stál pět set korun, dost slabé, za ty peníze to asi nestálo. Kdybych to věděl, tak se kouknu po Zenkoji a zbytek dne strávím zase na letišti. Počkal jsem na autobus zpátky do Nagana, jely dva, aby se lidé nemačkali v jednom. Aspoň něco, když už jezdí jenom jednou za hodinu a je tak drahý. I když to je tady drahý každý autobus, resp. doprava.
Ve městě jsem vyrazil ještě mrknout na Big Hat hokejovou halu. V parku u divadla blbli teenageři, děti si hrály, žilo to tam. Big Hat jsem našel a obešel. Bohužel byl zavřený, takže jsem ho viděl jenom zvenku. Ale ta představa, že tady před dvaceti lety hráli olympijský hokejový turnaj, tady jsme vyhráli to naše zlato, to všechno kolem, to je prostě k nezaplacení. A já tady cítím tu zemi pod nohami. Neprojevuje se takhle nějak náboženství skrze svatou půdu? Věřící nejsem, ale uctívám tuhle půdu u stadionu, takže jakási forma náboženství to prakticky asi je.
Cestou zpátky na nádraží jsem si říkal, jak je ta japonská ambulance srandovní, jak připosraně projíždí křižovatkami a u toho nevýrazně houká. Já je chápu, že nechtějí nikoho srazit, ale to jedou pro někoho, koho mají zachránit? Mohli by tam být za polovinu kratší dobu, ale oni místo toho zastaví před každou křižovatkou. Na nádraží jsem víkendový výlet ukončil a vyrazil opět domů. Lokálkami už to nestihnu, musím využít Shinkansen.
V automatu na jízdenky mě hned první obrazovka překvapila, protože mi nabídla víc možností, co si koupit. Tak jsem zvolil to nejlevnější a chtěl jít. Ale jak se ukázalo, turniket mě dál nepustil. Hned se za mnou vyřítil pracovník drah, který mi vysvětlil, že si musím koupit k jízdence ještě asi místenku, i když mám jízdu bez rezervace sedadla. Skočil to se mnou za roh dokoupit a pak už to šlo, oba lístky se strčí do turniketu najednou a cvaknou se. Stejně je to divné, že to je tak složité. Jako by nestačilo mít jeden papírek a na tom všechno. K čemu dva papíry. A proč si musím kupovat místenku, když místo rezervované stejně nemám. Za rezervaci sedadla to chápu, ale bez rezervace je to podle mě jenom tahání lidem peněz z kapes. I tak mě ta necelá hodina Shinkansenem vyšla na asi devět set korun. Počkal jsem pár minut na vlak a vlezl do non-reserved vagónů. Oni ty vlaky mají rozdělené na ty, kde jsou rezervovaná sedadla, a na zbytek, kde je to bez rezervace. Poplatek za sedadlo 2500 jenů místo 3000 za rezervované. To to nemůžou dát rovnou do tarifů, když už? To to musí cpát do místenky? A mimochodem, v těch nejrychlejších, tj. Nozomi, resp. ostatních na jiných tratích, je rezervace nutná.
Vzhledem k tomu, že jsem seděl v uličce a okolo měli lidé zatažené záclonky, tak jsem ven skoro neviděl. A stejně jsme jeli skoro půl cesty skrz tunely, takže jsem neviděl z okolí nic a místo toho čučel do mobilu. Ty lokálky mě bavily tedy víc, i když to jimi trvalo o hodně delší dobu. Tohle je akorát rychlé. Já mám ale času dost, nikam nespěchám, pomalé cestování má své kouzlo. V Takasaki jsem vystoupil, došel na nádraží na Hachiko line, počkal na vlak a až do Ogawamachi nic zajímavého nebylo, když za oknem už byla tma. V Ogawamachi mi museli s otevřením dveří pomoci místní, protože to bylo na čudlík a popisky byly jenom v japonštině. Přeskočil jsem na expres do Sakada a za chvíli už byl doma v Sakadu. Je fakt, že se Shinkansenem to netrvá šest hodin, ale jenom tři.
