Dneska se vydáme do samého srdce jednoho z největších měst planety, do centra Tokya. A nejen největších, ale taky by se dalo říct že nejrušnějších, případně nejbizarnějších.
V jedenáct se máme potkat s kamarádkou na tokyjském nádraží, tak je třeba vyrazit brzo, jenom cesta z ubytování trvá přes dvě hodiny vlakem. Těšil jsem se, jak si sednu, ale přestože je neděle dopoledne, tak komplet všechny sedačky byly plné a ty co nebyly, tak ty zabrali lidé nastupující přede mnou. No nic, až do Ikebukura, cirka hodinu (příměstské) cesty, jsem tedy musel prostát. Stejně jako půlka vlaku, která přistoupila hned v Sakadu. Vystoupil jsem na stanici v Tokyu, vylezl jsem skrz turnikety ven a do jedenácti čekal, než se objeví Yuki. Aspoň jsem měl čas se koukat po lidech, jak někam spěchají, třeba do práce, na turisty, protože těch tu je docela dost, je to centrum města, kteří trošku zmateně pobíhají od turniketu k turniketu a přemýšlí, kudy vylezou, případně kam mají jít. V tomhle si tu připadám po měsíci skoro jako doma. Čím víc cestuju tokyjským metrem, tím víc mě to baví a mám s tím čím dál méně starostí. Prostě jako místní. Však i třeba doktor Miki, když jsme byli poprvé s Asakuse, tak tvrdil, že i pro přespolní, lidi z venkova tady v Sakadu a na univerzitě, i pro ně je taková cesta do Tokya docela složitá, než najdou všechno, co potřebují. Jsme na tom holt všichni stejně, turisti nebo Japonci.
Když se objevila Yuki, vylezli jsme na povrch a pokračovali do Imperial palace zahrad v úplném centru Tokya. V Imperial zahradách je volný vstup, dostali jsme žeton jako se dává na plesích v šatně, který jsme při odcházení museli zase odevzdat. Netuším, co tím sledovali, kdyby to aspoň bylo na počítání lidí. Hlídkuje tam ochranka, kontrolovali batohy. Zahrady jsou víceméně ruiny, zůstaly zde akorát zbytky velkých zdí a pár nějakých budov. V Osace to je vlastně dost podobné, akorát tam je ten pahorek o dost vyšší a s hradem, tady jsou jen zahrady. Ale ty jsou pěkné, stojí za to se tam mrknout. Taky se tu potulovalo hrozně moc cizinců, plno Španělů, dokonce jsem postřehl i češtinu od jednoho postaršího páru.
Sakury v parku už víceméně v půlce dubna odkvetly a jen z nich zbytkově sněží okvětí. Ale stromy už jsou z půlky olistěné, tak to fakt vypadá na jaro. Všude bylo plno rozkvétajících azalek a rododendronů. Vylezli jsme na pahorek, kam se všichni tlačili, ale nebylo tam vlastně nic vidět. Hezčí už byla upravená zahrada s čajovým altánem, kolem které byly závěje rozkvetlých azalek a duny rododendronů zastřižených do vln. Cestou jsme prošli uličkou z umeboshi švestek, které už měly nejméně centimetrové plody; jde to rychle, na to, že teprve nedávno odkvetly. To už je za chvíli asi začnou nezralé sbírat a nakládat.
Nejhezčí částí zahrad bylo jezírko s mostkem. Vodní prvky jsou na zahradách vlastně to nejhezčí, potůček, zurčící voda, rozkvetlá zákoutí jarních lužních květin, které nejsou pro udržovaný azalkový a sakurový park asi úplně typické, spíš bych to přiřadil k čisté rozkvetlé přírodě u nás, porosty pod stromy někde u mokřin. Boží byli typičtí okrasní, japonští, multicolor kapři s dlouhými ploutvemi. Víc takových zahrad, prosím.
Cestou z parku jsme se ještě zastavili v muzeu císaře, což je jedna malá místnost, plno lidí, ale nakonec mě to docela chytlo a bylo zajímavé si přečíst a zjistit nějaké informace o jejich císaři, který dva týdny od naší návštěvy abdikoval ve prospěch jeho syna a tím skončilo jeho Heisei období vlády. Jejich muzea jsou vlastně docela dobře udělaná, většinou s málo věcmi, dají se často prolétnout docela rychle, takže se u prohlídky člověk neunaví jako u nás, ale když už ho něco zaujme, tak se dozví všechno podstatné. A mají zajímavé zpracování jako takové. Tady byl každý rok jeho vlády nějak popsán, byla u něj informace, co zajímavého a důležitého se ten rok stalo, a od císaře i císařovny jedna báseň, většinou tematická, protože to jsou jako každý Japonec kulturní stvoření, takže se věnují i psaní. Císař se v mládí věnoval vědě, dokonce má i odborný článek a v rámci ichtyologie navíc popsal několik druhů (japonských) ryb. Kdo jiný by mohl jít národu příkladem než takovýto člověk. Z muzea jsem si o něm odnesl výrazně pozitivní mínění, přestože to nebylo zas tak složité si ho utvořit, když jsem o něm před tím nevěděl vlastně nic.
Po prohlídce muzea jsme se vydali zpátky k nádraží na oběd. Yuki navrhla zajít do jednoho z věžáků v Marunouchi. Ty jejich mrakodrapy tu vlastně slouží jako multifunkční malá města, ve většině z nich je všechno, co člověk potřebuje. V přízemích bývají nějaké obchody, nákupáky, v podlažích třeba 4, 5, 6 bývají celá patra restaurací a podniků s jídlem a zbytek budovy bývá pracovní, tj. většinou nějaké kanceláře.
Na oběd jsme objevili pěknou zapadlou hospůdku v Okinawském stylu. Dostali jsme pěkné místo u okna se supr výhledem na ulice a ostatní věžáky. Na oknech byly dokonce nalepené fotky okinawských pláží. Dali jsme si meníčko se sobou, jejich typickou goyou, což jsou nakyslé zelené půlměsíce z goya rostliny, s vajíčkem jsou moc dobré. Jako zákusek byl okinawský koblížek, sáta annagi. Škoda, že nebyl plněný, jinak ale vcelku chutný. Z hospůdky jsme se vydali směrem do Ginzy, nákupního centra Tokya. Ideální místo, kde lze zažít běsnění nakupujícího davu.
Prošli jsme dlouhou upravenou ulicí, jaké tu jsou v centrech čtvrtí všude, s vysokými mrakodrapy, v přízemích s obchůdky, všechno geometrické, hranaté, krychlaté. Čeho se ale nedalo nevšimnout, byla ošuntělost některých věžáků. Asi to nebude jedna z nejnovějších čtvrtí, kdy je všechno nové, hezké a lesklé, tyhle věžáky už něco pamatují. To je stejně zajímavé, jak dlouho vydrží. A jak je opravují a renovují. Nebo jestli je celé zbourají a postaví zase vyšší a hezčí. Prošli jsme kolem Tokyo Midtownu, což je jedno z nákupních center, a prošli pod mostem nadzemní železnice. Ty prostory pod těmihle viadukty s malými obchůdky a hospůdkami mají své specifické kouzlo.
Za mostem už na nás čekala Ginza. Jeden most a přitom to byla taková změna, jiné budovy, jiné vzezření, jiné ulice, má to svoje typické Ginza kouzlo. U parčíčku u mostu postával nějaký maskot v růžovém plyši, který lákal turisty na něco, s čímž mu pomáhali dva další lidé rozdáváním letáčků a neustálým mluvením do mikrofonu. To je taky zajímavý fenomén, ty jejich živé poutače, děvčata, která si přivydělávají naháněním turistů, neustálým mluvením s repráčkem, aby ty jejich tenké hlásky byly v davu vůbec slyšet.
Prošli jsem se až ke křižovatce s Ginza street, Chuo-dori, která byla pro auta uzavřená. Bylo mi vysvětleno, že to občas bývá, když je třeba víkend a všude je plno lidí, což samozřejmě bylo, tak některé ulice se prostě uzavřou a stanou se z nich promenády pro nakupující. A sotva mi to Yuki vysvětlila, tak se mě nějaká skupinka cizinců na to samé zeptala, tak jsem fundovaně odpověděl, co jsem se právě dozvěděl. Sranda to je, když má člověk dost informací. A ještě větší sranda je, když uprostřed šestiproudovky je pár slunečníků a židliček a všude kolem lidi. Ti si to tu umí zařídit.
Prošli jsme se po této zavřené ulici, kde sídlí nejdražší značky světa jako Apple, Armani, Louis Vuitton a další. Do Louis Vuitton jsem se dokonce šel podívat dovnitř, abych viděl ty šílené ceny. Dveře nám otevřeli dva slouhové, kteří celý den jenom otevírají a zavírají dveře. To aby všichni viděli, že na ně Louis Vuitton má. Žádná automatika, prostě lidi. Však zákazníci si to zaplatí, když kabelky stojí kolem půl milionu jenů, sem tam něco třeba tři, čtyři miliony jenů. Maličkost, ne?
Potom jsem se mrknul do Sony building, kde má být showroom Sony, technické novinky, co není tady, není ani nikde jinde na světě. V přízemí byl ještě showroom Nissanu s perfektním červeným sporťákem. Jak mi většinou auta nic moc neříkají, tak tenhle futuristický koncept se mi hrozně líbil. V horních patrech pak byl zmíněný Sony showroom, který mě popravdě trochu zklamal, protože i některé showroomy v českých nákupácích jsou větší. A žádné extra novinky jsem tam bohužel taky nenašel.
Po prohlédnutí showroomů jsme vlezli do metra a popojeli Ginza line do Shibuji. Venku jsme hned narazili na sochu Hačika, což byl legendární extrémně oddaný pes, který po náhlém úmrtí jeho pána chodil devět let denně večer na nádraží v Shibuji na něj marně čekat. Po zmedializování jeho případu se stal miláčkem lidí, postavili mu sochu a jeho ostatky jsou v japonském národním vědeckém muzeu. Hned za Hačikem je křižovatka, jakou jsem snad zatím neviděl, úplně narvaná lidmi, chvíli volná, projíždějí auta, ale jak padne zelená, křížem krážem se prostor zaplní davem. Neskutečné.
Směřovali jsme vlevo od nádraží do centra Shibuji, kde se nachází známý nákupní dům 109, který je rájem pro teenagery. Chtěl jsem se podívat dovnitř a taky že jo, narváno děcky tak ze základní, maximálně ze střední školy. A všude samé hadry, hadry a hadry. Ceny byly na Tokyo relativně mírné, tak taky je to pro teenagery, že. Jejich móda je vlastně dost zajímavá, dost odlišná od našich nákupních center např. v Brně, kde je plno konfekce, unifikovaných oblečení, pár střihů. V Japonsku mají rádi pastelovější barvy, květované vzory, úplety, huňaté svetry, delší kabáty, jemnější barvy a úplně jiné střihy, než na co jsme zvyklí.
Pokračovali jsme procházkou po Shibuji, která nakonec nebyla zas až tak zajímavá, jak jsem si myslel. Hlavně její duch nebyl nijak zajímavý, spěchající lidé, klasické městské domy, sem tam nějaký pěkný pohled, barevné vývěsky jako prakticky všude. Je však zajímavé si všímat mnoha detailů, kterých tu je (nejen) v celém Tokyu nespočetně. Jako třeba obrazovka, kde ruka otáčela stránky s čísly, což fungovalo jako digitální hodiny. Nebo jiné neotřelé věci, třeba ve výlohách, které jsou hodně designově zajímavé. Jako inspirace pro designéry a lidi pracující ve vizuální branži je Tokyo hodně inspirativní.
Procházkou jsme se dostali do Yoyogi parku. Samotný park není zas až tak pěkný, je docela neupravený, plno teenagerů rapovalo pod schody, na vydřené trávě se povalovaly partičky, které na ní hrají badminton, frisbee nebo fotbal. Některé drobnosti tam jsou ale hezké. například jezírko s klenutým mostkem. To bude hezké vždycky, nejen o hanami, stejně jako pár okolních sakur.
Parkem jsme prošli k Meiji chrámu, kde odpočívá duše císaře Meiji. Stojí hned u stanice Harajuku. U vstupu jsou moc hezké torii brány, široké, veliké, z pořádných masivních stromů, nenabarvené, jenom opracované a zahnědlé časem. Ta patina je pěkná, ne jako když jsou nabarvené agresivní červenou. Cestou do chrámu je známá zeď ze soudků na saké, všichni se u ní fotí, funguje jako plátno. Protože je prostě hezká. Komplex samotný je příjemný, zvlášť pěkné jsou oba stromy po stranách, které jsou neskutečně symetrické, kulaťoučké, teď na jaře navíc s čerstvými jarními listy.
Vypadli jsme z komplexu na okraji Harajuku, nasedli na Yamanote a svezli se pár zastávek na Shinjuku, což je asi nejrušnější dopravní uzel v Tokyu, možná že vlastně i na světě. Shinjuku mě ve výsledku zaujalo daleko víc než Shibuja, tato čtvrť má kouzlo. Atmosféra barů, restaurací, neonů do desátého patra každého domu na ulici, barvy, přeplácanost, na každém rohu nějaký nevěstinec, případně super hyper crazy podnik, jako třeba Robot restaurant, o kterém jsem jenom četl v magazínu o Tokyu. Musí to být dost impresivní podívaná, vlézt dovnitř a zažít jejich vystoupení. Absurdnější a extravagantnější podívanou asi nelze najít. Akorát mě to dovnitř netáhlo. Třeba jindy, mně aktuálně stačí vypadnuté oči z důlků jenom z podvečerního prostředí na ulici. Člověk tu neví, co na něj odkud vypadne, jako třeba Godzilla, která se krčila na budově multikina. Když reklama na nový film, tak ale pořádná.
Stmívalo se, tak jsme si s Yuki dali večeři v jedné docela pěkné hospůdce, zapadlé v suterénu, bez výrazných poutačů kolem, na první pohled bych tam jako turista nevlezl ani náhodou. Ne že by to bylo špatné nebo odpuzující, ale ani bych nevěděl, že tam něco takového je. V tom oceňuji spolucestování s místními, kteří to tu znají a umí hlavně místní jazyk. Je to tu vyhlášené pálivými smaženými kuřecími křídly, které jsou typické pro Nagoju, tak jsme si jednu porci dali. Vybral jsem k tomu ještě matcha rýži, protože to je tu taky specialitka, sice to po matcha nechutná, ale je to zelené a dobré. Taky jsem chtěl zkusit sashimi, které jsem tu ještě pořádně neměl, tak jsme si dali tuňákové na porci natto. No a k tomu klasické yakisoba nudle.
Po večeři jsme pospíchali do blízké Shinjuku gyoen zahrady. Před zahradou a v zahradě bylo opět milion hlídačů v žlutých vestách a s blikajícími červenými tyčkami, takovými těmi, co mají policisté. Zaplatili jsme pětistovku za vstup, prohlídli nám opět batohy, jestli nemáme nějaký alkohol a nebezpečné nástroje, na což se tu očividně docela dbá, a vlezli jsme do nočních zahrad s barevně nasvícenými sakurami. Zase jsem zažil sakury jinak, pokaždé je to jiné a všechno stojí za to. Většina sakur tu je asi už také odkvetlá, ale některé jiné druhy jsou ještě v plném květu, tak primárně ty byly nasvícené. Všemi barvami. Prošli jsme až na konec zahrad osvětlenou širokou cestou přes trávníky, byla vidět Yoyogi věž, osvětlený vysílač, na konci pak byly stánky s jídlem a pódium, na kterém se něco dělo.
Lidí tu bylo docela málo, o to víc to byla komornější záležitost. Ale tím líp. Kolem pódia se pohybovali tři travestité, jeden na nejvyšších podpatcích, které jsem kdy viděl, druhý nás zval blíž k pódiu, pak na něj vylezli a něco chvíli povídali publiku. Následně na pódiu proběhly nějaké řečnické výstupy, asi lidí z governmentu, který to tu organizuje, proslovy o olympiádě v roce 2020. Mezitím si nás našla nějaká hosteska, která nám dala dotazníky, abychom napsali, jak se nám to tu líbí, jak jsme se o akci dozvěděli apod. Dobrá zpětná vazba, to by měli dělat i u nás.
My si hlavně počkali na vystoupení po řečnících. Skupina Fabulous sisters tancovala na dvě písničky v japonském stylu a musím říct, že to bylo fakt bombastické, asi typické pro místní, ale tak jiné od všeho, na co jsme zvyklí doma. Takovou skupinu pozvat třeba na nějaký ples v ČR. To by bylo. Hned po nich následoval ninja basket, tři týpci jako ninjové si hráli s míči a dělali s nimi zajímavé kousky.
Den jsme zakončili návštěvou Metropolitní budovy governmentu kousek západně za Shinjuku. Tyhle dva mrakodrapy mají observatoř, která je bez vstupného, přitom o ní moc lidí neví. Po deváté už u vstupu nikdo nebyl, přes den to musí být asi plnější, když tu mají připravené koridory na fronty. Vyjeli jsme na observatoř do 45. patra, na observatoři bylo jenom pár lidí. Uprostřed pak byl obchod s drahými dárky a suvenýry. Mně tedy stačil ten výhled na noční Tokyo. To je prostě bomba. Tady bych mohl být denně, koukat na zem, na auta, na osvětlené mrakodrapy, na jednotlivé domečky, kam až oko dohlédne. To je v noci snad ještě lepší než ve dne ze Skytree. I když každé má samozřejmě svoje.
Za jeden den v místy bláznivém centru Tokya se toho tak dá stihnout docela hodně, na každém kroku je toho plno k vidění, ať už jde o architekturu krychlatých věžáků nebo přeplácané barevné neony. V příštím dílu si tak dojedeme odpočinout do poklidnějších míst, do tichých hor a do Nagana – to určitě české duši netřeba hlouběji představovat!
