To správné hanami by mělo být nejen záležitostí obdivování květů právě rozkvétajících sakur a focení každého krásného květu, kterými je každá nalezitelná sakura běžně kompletně obsypána. To správné hanami také zahrnuje čas strávený s lidmi, s přáteli, pod těmito tichými posly jara a zároveň na všechny strany dávajícími okatě najevo, že jaro přebírá žezlo od zimy. Čas s přáteli v družné diskuzi, s dobrým jídlem a pitím a uvědomováním si, že jsme tady a teď. V dobré společnosti. V dnešním dílu tedy budou lidé hrát hlavní roli. Tak pojďme na to, před kanceláří v laboratoři už mi stepují dvě slečny, které jsem tu ještě neviděl, copak mi asi nesou..?

Nesou mi pár sladkostí jako pozornost z Malajsie, kde byly jako studentky s ostatními studenty, což jim zařizoval právě docent. Aktuálně si vybírají laboratoř, kde budou pracovat na svých pracích, tak je docent trošku lámal, ať jdou sem, já si taky přisadil, že jo, že je tu mezinárodní laboratoř (protože já, že jo). Tak se uvidí. Tak jako tak, tyhle návštěvy jsou vždycky dost vtipné. Já sedím, docent stojí vedle a návštěva má snahu komunikovat, pozdravíme se, já prohodím pár slovíček v japonštině, oni se diví, jestli umím japonsky, já řeknu, že ne, že jenom pár slov, ale vždycky je to potěší. A pak se ptají, občas je to trošku divné, trapné, já bych třeba už dvakrát odešel, ale oni mají tendenci prostě stát a vymýšlet tu otázku v angličtině a probořit tu jazykovou a osobní bariéru. A já jsem za to tak vděčný, většinou to skončí velmi dobře. A když není co říct, docent vždycky vytáhne nějaký highlight z toho měsíce, co tu jsem – jak mě vyzvedával na letišti, jak jsem zvládnul vypít pivní lístek Coeda v izakayě apod.

Sotva studentky odešly, přišel skladník, který přiváží objednané chemikálie a všechno, co se do laboratoře objedná. U nás na MUNI se pro to chodí ke skladníkovi do skladu nebo to zařídí Marek jako technik. Tady vždycky přijde pěkně oblečený pán v černém obleku a s kravatou, papírem na podepsání a za dveřmi má na vozíku požadované zboží. To se mi hrozně líbí, u nás by to byl nejlíp oblečený člověk na škole, že by si kdokoliv myslel, že to je třeba profesor, přitom je to poslíček a kurýr. Na to oblečení tu obecně hodně dbají, všichni chodí do školy v sakách, docent nenosí snad nic jiného, i ti studenti jsou pěkně oblečeni, jako by šli někam na zábavu. A největší parádnice je tu jedna studentka z posledního ročníku, ta nosí do laborky i podpatky a sukně.

Odpoledne po celodenní práci se docent sebral, sebral i mě a pár dalších lidí a vyrazili jsme ven. Prvním cílem byla prohlídka nové budovy, která se tu stavěla a už je hotová, začínají ji vybavovat, laboratoře začínají fungovat. Pak jsme se šli projít podél řeky až k sakurám za zatáčkou za univerzitou. Kluci skočili do obchodu pro pivo a nějaké chipsy, potkali jsme se tam s nějakou jinou skupinou z farmacie a přes hodinu jsme popíjeli pivo, limonády, zobali oříšky, chipsy a užívali si to pravé japonské hanami. Sluníčko svítilo, bylo jasno, teplo, krásné jaro na krátký rukáv. Bylo nás tam asi dvacet, a přestože většina konverzace byla v japonštině, vůbec mi to nevadilo. Člověk poslouchá jejich jazyk, snaží se pochytit strukturu jazyka a o čem se asi tak baví. Musím říct, že tak půlku jejich hovoru bych odhadnul aspoň téma hovoru, sem tam nějaké slovíčko už chápu. Takže se bavili o studentech, o tom, kdo je v jakém ročníku, nebo o vyražených zubech, protože s námi byl i Mr. Broken Tooth, který si v laboratoři pár zubů vyrazil při nešikovném pádu a dostal od spolužáků tuhle přezdívku pár týdnů zpátky. Byl jsem hodně pasivní, ale bavilo mě to. Člověk taky nemusí pořád sedět v laboratoři. A docent si taky rád odfrknul, o minulém víkendu měl nějaký freshman kemp, takže jede už asi 12. den v kuse bez volna. To je taky solidní záhul. Chodí do práce i v sobotu a sem tam mají pracovní i neděli.

Z potravin se mi tu líbily brambůrky, které byly ochucené řasou nori. Tu taky cpou úplně do všeho, má specifickou chuť a vcelku mi i chutná. Ale brambůrky s nori jsem měl teda poprvé. Stejně tak se mi líbil nějaký kiwi softdrink, který má teda asi 13 % alkoholu. Ale jestli na něj narazím, musím ho zkusit, to by mohlo být dobré. A jedno pití se jmenuje Zima. Taky vtipné, stejně jako když jsem to vysvětloval ostatním, co to v češtině znamená. To už máme nápoj Zima, sen jako tisíc, těch věcí by se našlo víc. Když už zmiňuji ty zvláštní věci, nedávno se mi dostalo dokonce i pochvaly od Mai, že jsem už jako Japonec, když jsem vyzkoušel skoro všechno jejich typické jídlo a jím denně natto. To vždycky každého úplně položí. Přitom nevím proč, prostě fermentované boby, ani moc nesmrdí, to by měli zkusit syrečky nebo romadur. Ze začátku mé stáže tady pro mě nebylo natto nic extra, ale za ty týdny jsem se do něj vjedl a fakt je dobré. Od velkých bobů až po ty drcené, ideálně s hořčicí a s rýží, to je fakt supr věc. Přesně v šest jako když střelíš do vos, všichni se zvedli a vydali jsme se zpátky na univerzitu. Slunce zapadalo, takže nejvyšší čas, uklidit, ukončit věci a vyrazit k domovu.

Navečer jsem se ještě rozhodl vyrazit do Kawagoe na noc, udělat před víkendem pár hezkých nočních fotek se sakurovou atmosférou, která je všude kolem. A ať tam o víkendu, kdy se do Kawagoe chystám na celý den, nemusím lítat po celém městě. Je to sice malé město, ale radši si to užiju pomaleji na večeři/na pivě s přáteli než pobíhat a prozkoumávat architekturu města. Dojel jsem do Kawagoe shi a prošel asi půlku města kolem řeky. Highlight dne byl chrám Kitain, kam jsem mířil podle mapy, že by mohl být zajímavý. Nečekal jsem, že to tam bude tak krásné, hanami zde bylo opět povýšeno o pár levelů výš. Poklidná noc, před chrámem parčík rozkvetlých a nádherně nasvícených sakur, plno lidí pod nimi, jedna velká párty. Okolo jejich typické stánky s jídlem a pitím, čilý ruch, mělo to vynikající atmosféru.

Další den jsem si dopoledne prošel zbytek zajímavých míst Kawagoe. V západní části města teče řeka, nebo tedy spíš potok. Vtipné je, že půlku koryta bagrují a budují nové břehy, ve vodě je často docela nepořádek, plasty atd., ale v hlubších místech plavou ryby. A to jako že pořádní kapři, třeba metr velcí, i ti japonští, bíločervení. U nás by se moc dlouho neudrželi, přes noc by je někdo upytlačil, tady jich jsou plné potoky a kanály a nikoho ani nenapadne, že by je mohl jít lovit. Asi mají ryb z moře dostatek, tak nemají potřebu lovit ještě kapry na okrasu. Zase kousek jejich jiné mentality. Dost mě v Kawagoe taky bavila malá políčka uprostřed zástavby, prostě blok domů a pak klasické pole plné cibule, zelí a další zeleniny a záhony na další osázení a setbu, což zrovna v tuhle dobu probíhá, takže zemědělci uprostřed města okopávají, rýpou, vláčejí políčka, připravují pařáčky z tkaniny a sejou. Víc pole než zahrada. Končí chodník, začíná brázda.

Myslel jsem si, že dneska toho moc nenafotím, a opět marně. Zase jsem dostal vynikající materiál, takže jsem si s foťákem hrál přes půl hodiny u kanálu, na březích posedávali lidé, nebylo naštěstí tak narváno, takže velmi příjemná kreativní procházka kolem řeky. A ty sakury jsou prostě boží, neskutečné, jak jsou ty stromy obsypané květy. Tenhle kanál se sakurami je na sítích už vlastně docela profláknutý (Kawagoe je dost oblíbené). A hlavně jsou oblíbené lodičky, ve kterých se po kanálu vozí turisti pod záplavou sakurového deště z padajících okvětních lístků, vždycky s týpkem v jejich tradičním klobouku na práci na rýžovém poli (takový ten typický velký špičatý asijský), který ty turisty vozí na ruční pohon s DBT. Tedy dlouhou bambusovou tyčí, tatínek by z toho měl hroznou radost. A já ji konečně vidím naživo, originál. Ne jako u nás DBT na letišti.

Pomalu jsem došel k hradu, kolem čtvrté jsme se tam měli sejít s Kaori. Před půl pátou ještě byla někde na nádraží, tak jsem vlezl do místního hradu, na poslední chvíli sám, byl jsem dneska poslední návštěvník. Dost mě překvapilo, když po mě chtěli za vstupenku pouhých 100 jenů. Tak jsem se musel smát, v Kansai to bylo všechno od pětistovky výše. Ale je fakt, že tam za to člověk dostal taky trochu víc než tady. Těch „hradů“ nebo spíše obecně komplexů s hlavní halou s pokoji s tatami, různými zahradami a ochozy kolem budov jsem už viděl hodně, takže tohle bylo vcelku chudé obydlí. Ale co jsem si na tom cenil dneska nejvíc, byl ten klid uvnitř. Že jsem si zul boty, vzal si je do pytlíčku, prošel si místnosti a sednul vedle několika dalších lidí na zápraží a čtvrt hodiny jenom koukal. Ne že bych byl nějak unaven, ale fakt jsem si užil klid, že nikam nespěchám, je neděle a čekám na Kaori.

Společně jsme vyrazili do Hikawa svatyně, kterou jsem předtím u mostu přešel. Když se chtějí někde potkat dva lidi, když chtějí jít do města, jako třeba u nás v Brně na Čáře pod hodinami, tak se běžně potkávají v této svatyni. Vešli jsme dovnitř a holky provedly povinné rituály, tj. umýt si ruce a vypláchnout pusu vodou v korytu, poklonit se před svatyní a hodit jim do kasičky nějaký obulus. Je zajímavé, kolik lidí to dodržuje, i když vlastně někdo, asi Ayano, tvrdil, že většina Japonců je taky ateistická jako my v Česku. Holky si šly hned vytáhnout omikuji předpověď, tady je měli docela vytuněné, v takových rybičkách, které se lovily na malý prut. Když už za to člověk zaplatí, tak ať je u toho aspoň sranda, žeáno. I tak, za tři stovky jenů drahý papír. Nikdo to tam nehlídá, ale nikoho by ani nenapadlo vzít si to a do kasičky ty peníze nehodit. Hned vedle je pak zastřešená ulička plná přáníček ema. Na mě to tam bylo opět tak akorát, sotva jsem se tudy protáhl, co se týče výšky. Nejsem velký, všechno je (tu) malé, jak říkává docent Skládal. Za budovou jsme si pak obešli asi 600 let starý strom, pěkný macek, trochu poničený, ale kmen zní jako zvon stále.

Cestou do centra jsme viděli starý onsen, staré termální lázně, takovou ošuntělou budovu, je jak malinká továrna z Karviné, prý i se saunou. To je hrozně super, co všechno se od místních člověk nedozví, není nad to poznávat věci kolem sebe při cestování s lidmi znalých místních poměrů. Však Kaori se tady narodila a vyrostla, tak to zná. A kdo zná, ten ví. Cestou jsme se zastavili u jednoho prodejce v diskuzi už ani nevím o čem, ale mě během dne zaujalo, jak si plno lidí kupuje takové dlouhé cosi, nějaké jídlo, vypadalo to jako metrová tmavá bageta v obalu. A přes den to každý nosil, teď jsem to viděl ve stánku, tak jsem se zeptal, co že to vlastně je. Holky úplně nevěděly, ale protože byl prodejce – starý dědula – poblíž, tak jsme se s ním dali do řeči, aby holky zjistily, co to teda je. A já už to vím taky, fugashi. Natsumi se rozhodla koupit jeden kousek, že si ho mám vzít, když mě to tak zaujalo. Tak jsem to odmítl jako dárek a navrhnul jsem, že si sedneme pod sakury a sníme si to společně.

Se soumrakem jsme se dostali až na hlavní ulici, kde byl přes den čilý ruch a kolem západu slunce už to pomalu utichalo a vylidňovalo se. Tak to je to staré centrum Coedo, o kterém jsem už několikrát slyšel. Hlavní ulice bez drátů, které jsou netypicky pro Japonsko vedené v zemi, a se starými dřevěnými domy. Ty mají hrozně tlusté zdi a okna, prý proti požáru, protože se ho lidé dřív hrozně báli. Tak je tu plno dřevěných domů vedle sebe, to se nedivím. Bohatost a moc majitelů se prý poznala podle velikosti římsových útvarů na vršku střechy, čím větší, tím bohatší a mocnější vlastník.

Cestou ulicí Coeda jsme narazili na naháněče, který naháněl posledních pár lidí na ulici k nim do obchůdku na amazake, rýžové saké. Sice jsem z něj minule nebyl úplně odvařený, ale přesto jsem si s nimi jedno další koupil. A nakonec dneska nebylo tak hrozné. Natsumi ještě koupila konjak na ochutnání pro všechny. Holky se daly s prodejci do řeči, bylo vidět, že to je rodinka, babička posedávala v garáži, prý je ze stejného města jako Natsumi, tak si asi měly co říct, máma obsluhovala a syn naháněč naháněl další lidi. Prostě takové rodinné. Jako když je u nás masopust a člověk něco dostane při procházce po vesnici, tak se s nimi pobaví. Nebo na trzích ve městě, ale tam už je to většinou takové trochu víc komerční. A nejvíc mě dostalo, že hned vedle pultíku bylo asi deset židlí hned na úzké ulici, kam jsme si sedli a popíjeli amazake, ochutnávali konjak a bavili se o Praze, kde Natsumi byla na opeře, na Rusalce, jak má ráda Kavku a podobně. To by mě fakt nenapadlo, že v takovéhle zapadlé uličce budu probírat Kavku. Tohle je prostě pravý street food, až do morku kostí, sedět na ulici na staré skoro rezavé židličce a dlabat po tmě. Než jsme se vydali dál, ještě jsme si udělali pár fotek s papírovým hrdinou, kterého jsem zaregistroval při návštěvě Tsutenkaku v Osace, Kinnikumanem (Musclemanem). To je snad ještě horší než celí Batmani a Supermani. Ostatně celá jejich grafická stránka komiksů, smajlíků na internetu, LINE messengeru atd. je často o dost horší, resp. prostě jiná, než na co jsme zvyklí u nás.

Hned kousek dál byl chrám Chokiin, kam se lidé chodí modlit za úspěšné narození zdravých dětí. Bylo to tam krásně nasvícené, i parčík, ale nebyl tam skoro nikdo. V Kitainu bylo včera narváno a tady bych čekal taky nějaké lidi, ale nikde nic. Jenom pár jedinců. Možná je tam popíjení a hanami zakázáno, kdo ví. Tak jsme si sedli, kochali se lampióny a dali se do toho koupeného fugashi. Fugashi sice na první pohled vypadá jako obyčejná bageta, ale je to usmažené těsto z glutenu, taková pevná sladká pěna. Rozhodně jsem nečekal, že to bude takhle vypadat a chutnat. Každý den je plný překvapení.

Rozhodli jsme se, že se půjdeme ještě někam najíst, takže jsme pomalu směřovali do Big, do té hospody, kde jsem byl už s Eliškou. Očividně to je hodně oblíbené místo. Čím jsme se blížili k nádraží, tím bylo kolem víc a víc živo, až jsme skončili na ulici, která ústí na křižovatce u Karaoke, ve kterém jsme byli s partou o promocích. Tahle ulice je asi jedna z center Kawagoe, neony, lampy, restaurace, zábavní podniky. Já bych to normálně prošel a víc neřešil. Ale s místními průvodci je to vždycky jiné a vlastně i lepší. To jsem ještě nevěděl, co všechno mě tu čeká. Vlezli jsme do obchodu, kde byli v boxech zavření pejsci a kočičky, resp. štěňata a koťata. To bylo samé kawaii, kawaii, holky jsou tu na to všechny ujeté. Ale že by ta zvířata byla nějak happy, že tam musí být, to jsem teda neviděl. Všechna zvířátka polehávala, unavená, možná z okolního ruchu, zvuků, neonů, otravných lidí, kteří si je prohlíželi, ani se jim nedivím. A dorazily to ceny, za jedno takové zvíře chtěli třeba půl milionu jenů. Cože, to jako fakt? Sto tisíc korun za štěně? Takhle na ulici, jako bych si šel pro rohlíky do sámošky? Je fakt, že tady jdou zákazníkovi naproti, vystrčí pro kšeft plotýnku až na cestu vedle jedoucího auta, ale všeho asi moc škodí.

Hned kousek vedle jsme se zastavili u zábavního podniku s takovými těmi automaty, jak je v nich chapadlo, člověk si je posune někam, zmáčkne čudlík a ono to chytí nebo nechytí dárek, který pak vypadne. Milion barev, přeplácané, plastová a blbinková šílenost. A to mě ještě vzaly dovnitř, kde těch automatů bylo ještě víc a s ještě většími kravinami. To fakt zkoušet nemusím, i kdybych cokoliv vyhrál, tak to nechci, všechno bylo hnusné, plastové figurky, hnusní plyšáci a kdo ví co ještě. Holkám to nedalo a pár set jenů tam nechaly. Ale samozřejmě nic nevyhrály, protože ta chňapadla jsou udělané tak, aby člověk nemohl pokaždé vytáhnout plyšáka za 100 jenů, tj. i když se to chytne, tak nahoře si to pěkně poskočí, pootevře a všechno, co bylo chycené, to padá, padá v dál a člověk nic nevyhraje. To je tak průhledné, až je smutné, že tam je tolik lidí a cpou tam svoje peníze. Navíc za takové pitomosti. Ale jako zážitek supr, jak moc bizarní to tu umí být. Prostě Japonsko.

Pak mě vzaly o patro výš a vůbec jsem netušil, co se bude dít. A tam to byl bizár ještě větší. Týpci, co mlátili do bubnů, do automatů při hraní nějaké hry atd. My vlezli do nějakého boxu, holky už to očividně znají, tak něco naťukaly na obrazovce, zaplatili jsme a vlezli do boxu. Tam jsem pochopil, že se budeme fotit a že ten přístroj umí udělat i z ošklivého člověka pěkného. Virtuální realita a face enhancement je tu hodně rozvinutý, všechny ty krásné tvářičky převážně holek, které na nás koukají ze všech reklam a plakátů. Tak jsme si zablbli v kabince, vyfotilo se tam asi pět fotek, ale bohužel tím, jak jsem nebyl úplně připraven, tak na nich zaprvé koukám jak vohnout, a zadruhé to bylo na mě moc malé, takže jsem se musel krčit. S tím tu mám obecně velký problém, že když už se chci s někým vyfotit, tak se musím dost krčit, jak jsou oni malí. A tady to bylo teda extra. Po dofocení jsme vedle na fotky nakreslili a napsali plno blbostí. Zjistil jsem, že na tyhle věci nemám vůbec invenci, tohle totální teenage crazy creation mi moc nejde, během pár vteřin vymyslet šílenosti, tak jsem to nechal na holkách, které se na těch fotkách pěkně vyřádily. No a to celé se pak pošle na email a jednou vytiskne na průsvitnou fólii. Tu jsme si rozstříhali a každý si vzal kousek. Jako památka fakt boží, i ten zážitek, neskutečné. A ještě byly v ceně dva pokusy na vytažení jednoho dárku z automatu, které samozřejmě nedopadly, protože to je tak naprogramované. Ale kawaii čepičky fakt vtipné, mačkáním za licousy se zvedají uši králíka. Co všechno ti Japonci taky nevymyslí.

Takovýhle zážitek byl asi cíl Kaori, tvrdila, že mě musí vzít někam, kam by mě docent nevzal, protože to je prostě docent. Pro mě je seniority rozdíl mezi docentem a studenty docela malý, rozhodně menší než u nás na škole v ČR, kde to cítím hodně, což ale tady zase tak moc ne. No a japonští studenti to naopak mají jako já u nás, takže mají vysoký respekt před docentem a dost se ostýchají se před ním jakkoliv projevit, viděl jsem to už u kluků, když jsme byli na boys meetingu, pak tak různě, když se člověk baví se studenty bez docenta, když jde s nimi sám do města atd. Den jsme zakončili v již zmiňovaném Big, kde jsme si dali ina niwa udon, což je taková docela dobrá místní specialitka na ledu s nudlemi, které jsou tenčí než udon klasický. A poprvé jsem jedl pivo. Kirin vyrábí pivo, které se servíruje s mraženou pěnou, takže to je taková jemná pivní tříšť, která se musí nejdřív sníst, aby se dalo pít pivo. Tolik piva už jsem vypil, ale k jídlu jsem ho měl teda poprvé. Říkám, každý den je tu nějaké překvápko. A Japonci prý mají pivo a tyhle nápoje rádi hodně podchlazené, určitě víc než je zvykem u nás.

Byl to opět jeden z těch výjimečnějších dnů, to pravé cestování a poznávání, obzvlášť v době všudypřítomného hanami. Budování dobrých vztahů, přátelství. To, co mi bude za dva měsíce hodně chybět.

• Jak jsem si užíval poklidné Hanami v Kawagoe