Pomalu nastává jaro a s ním rozkvétají sakury. Což znamená, že celé Japonsko bude následujících několik týdnů, v závislosti na poloze konkrétního místa, kde jsou sakury zrovna v plném květu, slavit tzv. hanami, slavnosti květů. Význam těchto svátků dokládá fakt, že japonské meteorologické centrum a další instituce vydávají a denně upřesňují přímo předpověď kvetoucích sakur po celém Japonsku (Cherry Blosson Forecast, např. zde). Nastává zde prostě nejkrásnější období roku, tak si ho pojďme užít, a to přímo na nejkrásnějších místech v Tokyu, ideálně s přáteli, jako běžní Japonci.
Ale pěkně popořádku. V týdnu jsme s doktorem Mikim a několika studenty naplánovali na pátek tabe hodai v Sakadu. Tabe hodai je v podstatě all you can eat, tedy sněz, co můžeš, za určitý čas – jedno z mála typů jídel, při kterém si v Japonsku nejen velmi pochutnám (to zde prakticky vždy), ale i se dosyta najím, aniž bych si musel objednávat dvě běžné porce. Přátelé to už vědí, a tak se tabe hodai stalo celkem běžnou záležitostí našich společných gastrovýletů za poznáváním místních jídel. Zvláštností dnešního tabe hodai je ale to, že si budeme jídlo sami smažit uprostřed našeho stolu na plynovém grilu. Opékali jsme všemožné maso, které jsme si průběžně objednávali. A k tomu různou zeleninu, kimchi, zákusky, zmrzlinu, krevety, bylo toho hodně. Takže jsem se celkem přejedl, přátelé toho obdivuhodně zvládli stejné množství a nevypadali nějak přejedeně, což je na ně trochu zvláštní. Objednali plno korejských specialit, nějaké nudle, některé pálivé, všechno bylo dobré. Až na žaludky, které jsem objednal já, abych je ochutnal, ty byly gumové a bez chuti. Naše dršťky jsou výrazně lepší.
Debaty se točily kolem studentů. Těch je v poslední době v Japonsku méně a méně, ale škol přibývá, takže konkurenční boj mezi školami je větší a větší. I tak ale studenti musí studovat na samotnou licenci na farmaceuta intenzivně celých 9 měsíců, aby udělali zkoušky (a někteří je také nezvládnou). To mi něco připomíná. Lítání nebo farmacie, ono je to stejné, všude jsou kladeny čím dál vyšší nároky na znalosti, takže to zabere víc času a námahy. Ale kvalita především, holt to déle trvá.
S doktorem Mikim už delší dobu probírám, kdy se dostat na zápas sumo. On na něm ale nikdy nebyl. To je dost vtipné, že vlastně japonští přátelé kolem mě jsou tu doma a ve výsledku nebyli na tolika místech a aktivitách, že je já vlastně provokuju k nějaké akci, aby se tam i oni aspoň jednou za život podívali. Japonec a nebyl na zápasu sumo. Nebo na Skytree. Zajímavé. Ale je fakt, že já třeba taky nebyl za těch deset let, co jsou opravené, např. v našem kině nebo bazénu v J. Hradci. Člověk si jede svůj stereotyp, cestu do práce, práci, cestu z práce. Na takovéhle zážitky pod nosem nemá impuls. Takže to musíme trochu rozvířit.
O víkendu bylo v plánu ulovit nějaké pěkné street, architekturní i noční fotky v rozkvetlém Tokyu. Uvědomil jsem si, že jsem chtěl najít pomník našich padlých legionářů v Japonsku, tak když dneska budu cestovat sám, bude to ideální cesta. Nasedl jsem na vlak, v Ikebukuru přestoupil na okružní Yamanote linku, která obkružuje celé Tokyo, a za chvíli pak vystoupil na Harajuku. Dosud dobrý, ale na Harajuku byl tak neskutečný nával lidí, že vyjít z nádraží mi trvalo asi čtvrt hodiny, a to je krátká cesta přes kolejiště a skrz budovu ven. Neskutečné, jaké byly návaly lidí. Všichni se asi drali do Yoyogi parku hned vedle na sakury.
Celé odpoledne jsem pak prochodil od Harajuku až k Shibauře. Protoulal jsem se uličkami východní Shibuji, kde nebylo skoro nic zajímavého, až k parku a hřbitovu v Aoyamě, kde měl být podle stránek evidence válečných hrobů zmíněný pomník. Leč zjistil jsem, že informace si protiřečí, takže nevím, jestli to je v Aoyamě nebo ve Fuchu, lokace je daná blbě. Prochodil jsem hřbitov křížem krážem, ale pomník nenašel. Zklamán a naštván jsem opustil Aoyamu, takže jsem si skoro ani neužil ty krásně rozkvetlé sakury všude kolem. Probloudil jsem kolem amerického území, které bylo oplocené a řádně označené – jak jinak – a vlezl jsem do Roppongi čtvrti.
Ta už vypadala lépe. Hned na začátku byl nějaký hezký park a nákupák s alejí sakur v nejlepším rozkvětu. Takže milion lidí, všichni jak poblázněni fotili každý květ, mobily, zrcadlovkami, vším, co měli po ruce. Docela vtipný výjev. Ale takových tu je denně hrozně moc, kdekoliv je nějaký rozkvetlý strom, tak u něj stojí jeden až tisíc lidí s přístrojem a fotí květy. To je snad národní sport. Ale aby ne, když jsou ty sakury tak krásné. Mají jich hrozně moc druhů, každý jiný a každý hezký.
V parku jsem taky poprvé narazil na to pravé hanami, koukání na kvetoucí sakury s piknikem na placu pod nimi na plachtách, dekách, na všem možném, někteří měli jenom jídlo, pití, někteří i grilovali, děti si hrály, no oslavy ve velkém stylu. Ale asi by mě to příliš nebavilo. Možná s nějakými blízkými lidmi, prostě chlastačka pod sakurami, ale i tak.
Pokračoval jsem na jihovýchod skrz Roppongi k zálivu a řece. Vyrostly přede mnou trošku vyšší mrakodrapy, tak jsem si to náležitě užíval, některé jsou fakt pěkné a fotogenické. Zahlédl jsem Tokyo tower, takovou tokyjskou Eiffelovku, tak jsem mířil k ní. Bylo jasné, že místní čtvrť je docela bohatá a luxusní, na jedné hlavní ulici jsem našel tolik autosalonů luxusních značek aut jako Ferrari a další, které jsem předtím ani neznal. Vtipné bylo, že ty autosalony byly v klasické zástavbě jako obyčejné obchody, a to docela malé obchody. To si pak člověk říká, jak byli schopni nacpat třeba čtyři auta do tak malé místnůstky. Je zajímavé, že třeba záchody jsou tu docela časté, čisté a ještě jsem nepotkal jediné, které by byly placené. Kousek odsud byl velký objekt, kolem kterého byl každých deset metrů nějaký japonský hlídač. Á, tady to smrdí napětím. Jiná auta, pancéřované a chráněné autobusy, houkačky, bezpečnostní opatření. A ona to ambasáda Ruské federace. Jak jinak. Tak honem pryč.
Kolem Tokyo tower jsem jenom prošel, nějak mě to k ní a na ní netáhlo, když jsem byl na Skytree a navíc nebylo dneska nijak extra hezky, světelné podmínky nic moc. Prošel jsem Shiba parkem, kde těch lidí pod sakurami sedělo snad ještě víc. Přitom ta místa nebyla nijak extra fotogenická, já bych si tam asi piknik neudělal. Šel bych si najít lepší místo. Je tam Zojoji chrám, tak je docela zajímavé, jak vedle sebe stojí plno moderních mrakodrapů a starých chrámů. Japonsko, země kontrastů.
Čím jsem se blížil k zálivu, tím byl všude větší ruch, ulice se začaly štosovat do vícepatrových silnic a železnic na viaduktech. Tady kolem centra to je fakt extrém, oni tu žijí fakt ve 3D síti, tisíce vysokých věžáků vedle sebe a mezi nimi ulice, nad nimi viadukty hlavních tahů, nad nimi ještě koleje pro metro, železnice, je to celé pospojované různými lávkami, přechody, podchody, do toho stromy, no šíleně komplexní a urbanistická konstrukce. Ale tak nějak to asi funguje. Město pojme neskutečné množství lidí. To se pak nemůžeme divit, že je to největší velkoměsto světa. Veliké Tokyo. To mi přistálo na mysli, když jsem vylezl na promenádě u tokyjského zálivu. Všechny břehy využity jako doky, přístaviště, místa pro lodě, po vodě jich taky plulo plno. Panorama neskutečné, mrakodrapy úplně všude. Stmívalo se, všechno začalo svítit. To je to veliké Tokyo. A vypadá fakt tak majestátně i v reálu, jako na všech fotkách. Akorát na to, abych ho prošel, bych potřeboval tak dva týdny. Jsem zvědav, jestli to zvládnu, než mi to tu skončí. Párkrát se tam ještě určitě podíváme, na sumo v květnu (které jsme nakonec nestihli), snad i do nějakého divadla. Tokyo opravdu má co nabídnout. V mnoha ohledech zajímavé.
Už po tmě jsem zavrhnul pokračovat do blízkého parku, kam jsem se chtěl ještě podívat, a místo toho se zaměřil na Rainbow bridge, který po setmění začal zářit. Oni tu jsou na ty neony docela dost, dají je všude, kam se dá. Všechno je barevně osvětlené. K přístavišti zrovna přijela velká luxusní výletní loď, nebo to možná byla zaoceánská loď, kdo ví, odkud kam jela, každopádně to bylo v Port of Tokyo, takže asi hlavním přístavu v Tokyu. Chtěl jsem nafotit Rainbow bridge, který se ukazuje na mnoha upoutávkách na výlet do Tokya, ale nějak jsem nenašel vhodné místo na focení. Buď to bylo moc daleko, špatný úhel nebo mi překážely baráky. Došel jsem až skoro k mostu, tam to bylo ještě horší. Tak jsem se aspoň projel do čtvrti Daiba, která je za mostem na umělých ostrovech. Stanice je ve výšce asi osmého patra budovy, ještě nad silničním viaduktem, fakt mazec, celá tahle lajna. Na most se najíždí obloukem a přejede se most. Výhled je hodně zajímavý, ale na focení to moc nebylo. V Odaibě je velikánské svítící ruské kolo. V Daibě jsem se otočil ani nevylézal ze stanice, abych nemusel platit, a protože jsem stejně neměl už čas na další courání, nasedl jsem na vlak zpátky do Shimbashi a domů na byt.
Přes noc asi pršelo a dopoledne to vypadalo, že bude i dneska, v neděli. Naštěstí se nebe odpoledne umoudřilo a bylo i slunečno. Ideální na pokračující výletování po sakurách. V místní dopravě se už začínám docela dobře orientovat, už skoro ani nepotřebuju hyperdii, abych hledal odkud kam mám jet, už ji používám jenom na hledání časů, je-li třeba. Expresem do Ikebukura to je pohodička, přestup už znám taky skoro nazpaměť a Yamanote dráhou se dostanu skoro všude na hlavní místa po Tokyu, od Shinjuku, Shibuyi, přes Tokyo až po Ueno.
Ueno byl dnešní první cíl. Přijel jsem ještě před domluvenou jedenáctou. Ani mě už skoro nezaskočilo množství lidí na stanici. Tyhle dva dny je prostě top víkend na sakury, takže to musíme skousnout a mačkat se v davech. Prý to bývá normálně lepší a tolik lidí běžný den není. Ale je otázka, jestli jim to mám věřit. Potkali jsme se s Ayano a Mayumi a vyrazili vstříc parku a solidním davům. Trávníky byly obsypané lidmi na plachtách, pod hlavní alejí byla udělaná místa na sezení, provizorní stoly z krabic, jak kdyby tam nocovali bezdomovci. Tuhle jejich vášeň moc nechápu, proč jsou schopni se ráno třeba v pět sebrat a jít zabrat místo pod sakurami do toho šíleného davu, který proudí neustále kolem. Dají si k tomu kupu jídla a celý den na jednom místě nic nedělají, sedí, klábosí a jedí. Asi je to pro ně vrchol přírody, mezi popelnicemi a odpadky, které sami vyprodukují tím množstvím jídla s sebou.
Sakury, ty jejich nejoblíbenější – yoshino – kolem většiny hlavních cest v parku ale byly překrásné. Opravdu v plném květu, nemohly by být už hezčí. Pod nimi proud lidí postupující po krůčcích vpřed, neustále s hlavami vzhůru, foťáky v pozoru a fotící všechny trsy květů, které kdo vidí. Dost bizarní výjev, ale už jsem si možná na takové zvyknul a považuju je za čím dál méně zaznamenáníhodné. Prostě to k Japoncům patří. Být tu před třemi týdny, kdy bylo pro mě všechno nové, tak žasnu nad komplet vším. Teď už se spíš tak procházím, fotím to hezké, sem tam něco prohodím se spoluvýletníky. Prošli jsme kolem Ueno zoo a došli se podívat ke chrámu v centru parku, Toshogu. Je to kouzelné, úzké uličky, čilý ruch, rozkvetlé sakury, do toho pagoda, jejich tradiční architektura.
Ayano ke svačině koupila pár kousků jejich typických pokrmů, už si ani nepamatuji jejich jména. Sedli jsme si za stánek, každý má svůj přidělený prostor a paní, která utírala židličky a stolečky od napadaného růžového sněhu z třešní, vyháněla lidi, kteří si nekoupili jídlo u nich. Všechny ty kousky byly naložené v teplé vodě, od pohledu bych si je asi sám nekoupil, nevypadaly nijak extra. Ale nakonec byly docela dobré. Bílý trojhránek byl z nějakého rybího těsta, taková vařená rybí pěna nebo co, pak asi sépiová trubička, nějaká zeleninová tempura, vařený bílý japonský kořen, ten tu používají hodně často, dělají z toho třeba i nastrouhanou hmotu najemno, kterou se šťávou z citronu a sójovou omáčkou používají jako dochucovadlo na maso. Takový sós. A posledním kouskem byla hmota, kterou už jsem měl ve čtvrtek smaženou, ten hydrogel z kořenu zmijovce, konnyaku.
Znovu jsme prošli davem až zpátky na nádraží. Sice jsme toho neprošli tolik, ale cca dvě hodiny obdivování květů sakur, to pravé hanami, to byl hlavní cíl. Zažít něco kulturnějšího než jenom focení památek. Pak mě holky vzaly do blízké typicky japonské pouliční tržnice Ameyoko. Celá ulice je rozložená pod velkým viaduktem pro vlaky a městskou dopravu víceméně pod nádražím a za nádražím. Hrozně se mi líbí, jak jsou Japonci schopni využít jakýkoliv prostor, pod mostem, nacpat tam tisíce krámků. I tady to neskutečně žilo, tržnici proudil v žilách poklidně dav, různí prodejci stáli na stoličkách a s tabulkou v ruce vyřvávali na okolní kolemjdoucí nabídky, ať si koupíme to něco zrovna u nich. Vlezli jsme i do food marketu pod ulicí, kde byly živé ryby, langusty, krabi, krevety, všechno, co se dá koupit. Co si budeme povídat, hygiena v Česku by to na takovém místě asi hned zavřela, nebalené věci bych se tam asi trochu bál koupit, když jsem to tam viděl, na druhou stranu, ony se tam ty mořské potvory asi dlouho neohřejí a putují někam na talíř tak jako tak. Každopádně silný zážitek. Asi jako na centrálním rybím trhu, což je jeden z vyhlášených turistických zážitků, který jsem ale bohužel za celý pobyt v Japonsku nakonec nestihl.
Vzhledem k pokročilejšímu poledni jsme u nádraží vlezli do obchodního domu a vystáli si frontu na oběd. To je stejně vtipné, jak před každou restaurací je řada židlí, na kterých lidé čekají, až se na ně dostane řada uvnitř. A oni fakt čekají, mezitím si třeba vybírají jídlo. Po obědě jsme dopravou dojeli během půl hodiny ke druhému dnešnímu cíli, do Nakamagury, k řece Maguro na západě Tokya.
Na rozdíl od Uena jsem o Nakamaguro nikdy neslyšel, takže jsem ani nic nečekal. Ayano akorát v pátek dostala zadání, že když kvetou sakury, je třeba jít se podívat na pěkná místa. A ono bylo Nakamaguro nakonec ještě lepší než Ueno. Ueno je docela profláklé, takový obyčejný park, stromy hezké, ale celek je průměrný. Nakamaguro – na rozdíl od Ueno parku – je kanál mezi věžáky, vybetonované koryto řeky, nebo alespoň toho, co se dá za řeku považovat, protože vody tam moc není. Kolem řeky je z obou stran promenáda a nekonečná řada sakur. Nevím, jak dlouhá ta promenáda může být, podle mapy tak cca 10 kilometrů, celou jsme ji neprošli. Ale ty rozkvetlé sakury všude byly prostě neskutečné. Nedivím se, že sem míří tolik lidí. Voda tomu dodá šmrnc, ne jako v parku. Sakury tu jsou jako chomáče růžovobílého polštáře nad řekou. Já jsem tak rád, že jsem to tu chytnul v tu správnou dobu a se správnými lidmi...
Někde po asi hodině procházky jsme se otočili a šli pomalu zpátky na nádraží. I přes ty davy lidí to byla příjemná a poklidná procházka. Hrozně se mi líbí ta mentalita Japonců. Ve stejné situaci by Češi nadávali, jak je všechno ucpané, nemůžou jít, jet, byl by z toho chaos. Japonci si pěkně stojí, čekají, než se uvolní místo a popochází. Nenadávají, smějí se, užívají si snad i ty davy. A fotí, fotí a fotí. Každý. Jsou z těch květů jak v transu. Ale nedivím se jim, fakt je to nádhera. Vtipní jsou taky všudypřítomní policisté a uniformované složky, které pomáhají návštěvníkům. Mnozí z nich jenom postávají a monitorují situaci, někteří drží cedule a poskakují z místa na místo, jak potřebují, aby se dav hýbal, někteří fungují jako držák pásky, aby tam nechodili lidé, jiní zase mají megafon nebo jenom mikrofon s repráčkem a pořád něco žvatlají a usměrňují turisty.
V pět hodin se všude podél řeky rozsvítily růžovobílé lampionky. Škoda, že jsme tu nezůstali až do noci, to mohlo být ještě hezčí zase s jinou atmosférou. Lampiony jsou darované firmami i s příslušným peněžním obulusem, takže na všech je minimálně uvedeno, kdo je daroval. Taková reklama firem. Vzhledem k tomu, na kolika fotkách asi každý lampión bude, to je asi celkem solidní reklama. Víkend se pomalu chýlil ke konci a cestou na byt jsem náhodou narazil i na jednu z mála restaurací, ve které dělají vyhlášenou jedovatou rybu fugu. Dokonce tam i plavaly v akvárku ve výloze. Mazec, ale asi bych si to nelajznul. Na to se mám docela rád.
Sakury ale ještě neodkvétají a hanami v okolním regionu Kanto ještě nekončí, za pár dní se proto podíváme do Kawagoe, jak vcelku diametrálně odlišně může vypadat hanami mimo metropoli.
