Kjóto, historické, památkami nabité Kjóto. Tohle ve své době hlavní město Japonska jsem si nechal na poslední dva dny cestování po Kansai. Není dva dny na takhle krásné město málo? Jistě že je, i dva týdny by bylo málo a člověk by neviděl a nezažil všechno, co se tu kde nabízí k vidění, slyšení, zažití, ochutnání... Ale co naplat, víc dnů nemám. Tak je třeba si řádně vybrat jen to nejlepší a nejzajímavější z toho, co Kjóto může nabídnout. A že toho je tedy požehnaně. Tak škoda se zdržovat, vyrážíme do města!
Prvním dnešním cílem byl bambusový les v Arašijamě. Chtěl jsem tam dojet metrem, ale to, co na mapě vypadalo jako metro, byla nakonec velmi historická tramvajová trať jako z minulého století. Přijela lokálka kodrcalka, jeden maličký vagón, s nefunkčním platebním automatem na lístky. Fajn, takže jedeme na černo, na rozdíl od metra na zastávce, kde jsem nastupoval, nebyly klasické turnikety na zaplacení jízdného. Jak a komu tedy zaplatit? Zjistil jsem to až na konečné, platí se až u výstupu u řidiče, kde stačí pípnout PASMO kartu. Takže ani revizoři tu asi nemají moc smysl, nikdo ve voze nejspíš nemá jízdenku. U nás v ČR by to asi příliš nefungovalo, když by se celá šalina rozutekla na konečné bez placení.
V Arašijamě jsem prošel kolem řeky, ve které bylo docela málo vody. To však nebránilo tomu, aby po ní projížděli turisté na zajímavých lodích a lodičkách. Prošel jsem částečně rozkvetlým parkem až na jeden okraj bambusového lesa. Ten je super. Tady rostou bambusy tlusté asi tak 15–25 cm, to už jsou slušní macci. Je to docela udržované, škoda akorát, že se nedá jít do něho, ale jenom po vyznačených trasách ohraničených rákosem. No a pak ty davy. Tady v Kjótu je to jedna z těch must see atrakcí, takže sem míří půlka turistů, kterých je v Kjótu tedy nejvíc, co jsem zatím v Japonsku viděl. Naštěstí jsem šel proti proudu – to já rád a často – takže jsem les prolétl a zmizel na nádraží, abych popojel k chrámům v UNESCO na severu Kjóta. Tam bohužel dráhy moc nevedou, takže celou severní část jsem musel prošlapat. Případně se dalo jet autobusem, ale protože nemám celodenní jízdenku za asi 500 jenů nebo kolik to stojí a nevím ani pořádně kde ji sehnat, tak jsem opět kašlal na autobusy, které stejně moc nemusím, a chodil jsem pěšky. Než čekat někde dvacet minut na autobus, tak to dojdu na místo rychleji a svobodněji.
První na ráně byl Ninnaji komplex, klasika – pagoda, velká síň, pár dalších budov, parky, cestičky. Čím víc památek člověk vidí, tím víc to je na stejné brdo a hledám v tom tak vždycky něco výjimečného, což se hledá stále složitěji, vzhledem k vyšší a vyšší laťce dané již objevenými památkami a zážitky z minulých dnů. V Ninnaji stojí za pozornost především placený vstup do zahrad, ta malebná jezírka a mechové zahrady se neomrzí. A škoda, že tu ještě nekvetou sakury, tyhle v Ninnaji jsou nějaké pozdní, mají jich tu asi 200, takových keřových verzí, to musí být nádhera. Ale až někdy v dubnu.
V Ryoanji jsem šel opět proti proudu oficiální cesty. Ale ono to je víceméně jedno. Jezero s ostrůvkem je hezké, ale až při olistění, květu sakur nebo s barevnými javory. Což dneska nebylo ani jedno, pořád je to takové syrové, bezbarvé. Jediným tahákem tu je nejznámější kamenná zahrada. Ale za pět stovek jenů, pár krát pár metrů zahrady, obejít jednu budovu, kde nic není a to je všechno? Davy velké, hodnota malá. Kamenná zahrada má sice něco do sebe, ale třeba v Kóje se mi líbila o hodně víc, tam to mělo hezčí duši. A nebylo tam tolik lidí. Nic proti nim nemám, ale když si můžu vybrat…
Vynechat jsem tu nemohl ani Kinkakuji, zlatý pavilon úplně na severu Kjóta. Tady byly davy úplně největší a taky chápu proč, zde opodstatněně. Tohle je místo, které stojí za to vidět. I přes davy to je jedna z úplně nejhezčích památek, které Kjóto má, nádherná zahrada, krásné jezero s malebnými ostrůvky s borovicemi a překrásný zlatý pavilon. To je fotogenická bomba a asi k tomu není co dodat než: This is Japan.
Dál jsem se vydal směrem do města. Metro je daleko, tak jsem to vzal přímo k bývalému císařskému paláci v centru. Cestou jsem náhodou narazil na Kitano Tenmangu, šintoistický komplex v běžné zástavbě Kjóta. Je to zapadlé, ale velmi hezké místo se svatyněmi a zahradami, asi nepříliš známé, lidí tu bylo tak přiměřeně. Imperial palác mě dost zklamal. Už jsem to tušil včera, že to nebude nic moc, ale kdybych to věděl, tak tam nejdu vůbec. Do paláce se člověk nedostal, všude hlídali strážní. Okolí teda akorát funguje jako velikánský park, lidé tam chodí trávit odpoledne, na sakury apod. Zatím jich tedy moc nekvete, tak se lidi kupí okolo těch několika již rozkvetlých.
Takže jsem se radši sebral a pospíchal metrem do Nijojo, abych stihnul prohlídku hradu před čtvrtou, kdy zavírali vstup do paláce. To jsem sice stihnul, ale v tom spěchu jsem zamířil do paláce na vnitřním nádvoří za vnitřním hradním příkopem, domnívaje se, že to je ten palác, který se zavírá ve čtyři. Až ve čtyři na druhém konci komplexu jsem si uvědomil, že tohle není ten palác, že tam je ještě jeden, a to je právě on, který se zavírá a který jsem teda nakonec nenavštívil. Ale tak nevadí. Prošel jsem si celý hradní komplex, než nás v půl páté vysypali. Na to, že je Nijojo jedna z nejzásadnějších památek Kjóta, tak v porovnání s ostatními památkami Kjóta není Nijojo zas až tak zajímavý. Za zmínku tak stojí snad jen vstup do hlavního paláce a vodní příkop.
V pět památky a chrámy zavřely, takže jsem se začal přesouvat k ubytování kousek od hlavního nádraží. Ještě jsem si naplánoval stihnout něco jiného než chrámy, chrámy, chrámy, tedy kus města, jak žije nenábožensky, jídlem. Do šesti byl otevřen Nishiki market, úzká zastřešená ulička s tisícem malých krámků a krásnou atmosférou. Přesto, je to hodně turistická atrakce, takže všude plno turistů a vysoké ceny i za drobnosti, třeba tak dvakrát, třikrát víc, než za kolik se dají stejné věci sehnat normálně. Nejsem úplně fanoušek podobných předražených míst.
Hned na Nishiki navazuje modernější nákupní centrum, tak jsem skrz něj proklouzl až k Pontoco uličce, což je vyhlášená ulička plná restaurací, většinou opět dražších. První den v Kjótu jsem zakončil v ryokanu kousek od nádraží, v typickém japonském ubytování s tatami a futonem. Mnoho japonských ubytování už jede v režimu self-check-inů, kde se člověk pouze přes internet přihlásí, dostane instrukce a ani se s nikým za večer na ubytování nepotká. Náklady se holt dají snížit různými způsoby.
Ó, jak dobře jsem se na rozdíl od včera vyspal. Futon byl velmi pohodlný. Mají tady zajímavý zvyk skládání konce toaleťáku do trojúhelníčku, asi aby se to lépe bralo do ruky. Je to v Japonsku celkem běžné, už jsem se s tím setkal na mnoha místech. Rychle jsem se nasnídal, odevzdal klíče a peníze paní domácí, která byla opět jako mnoho lidí tady už po ránu vysmátá a úslužná a v devět už jsem byl o dvě zastávky metra dál ve Fushimi-Inari.
Když se řekne Japonsko, hodně lidí si vybaví zrovna tenhle šintoistický komplex v Kjótu, protože sem míří davy turistů, je to oblíbené místo pro ultimátní zážitek z bran torii. A ono fakt že jo, po různých malých a divných svatyních jsem si na ně zlepšil názor, Fushimi-Inari je opravdu bomba, která stojí za to vidět. Jenom škoda, že jsem na ní měl jenom asi hodinku a půl času, určitě by jí slušely nejméně tři hodiny, protože komplex je veliký a dojít až na vrchol blízkého kopce, kam vede několik cest obsypaných branami torii a turisty, to zabere dost času.
Svatyně jako taková je krásná, veliká, ani ne tak moc červená (nebo s příjemnějším odstínem) a jak bylo všude plno lidí, tak to místu dává zase jinou a lepší atmosféru. Přece jen to je s lidmi veselejší, koukat na ně, jak se fotí, tu školáci ze střední školy na výletě (je pondělí), tam rodinka turistů, sólo cestující, jinde profesionální fotografové, sem tam nějací aktivní důchodci. To mě baví, pozorovat lidi a domýšlet si jejich příběhy, odkud jsou, co mají v plánu atd. Někteří jsou hrozní, už od pohledu, ale většina turistů je tu v pohodě, nevázané mládí a páry mladé i starší. Docela mi tu chybí drahá polovička, když koukám na ty páry, jak se spolu fotí. Ani mě nemá kdo vyfotit, musím fotit selfíčka nebo sem tam mě někdo cvakne, když se dáme do řeči. V jednom místě mě zastavila skupinka Němek, tak jsem je cvakl, ony zas mě, tak to bylo příjemné potkání. Člověk si vymění pár vět a zase se loudá dál. Je překvapivé, jak v těch davech všichni fotí, chtějí si udělat co nejlepší fotky, takže pořád fronta někde stojí, čeká se, než si to lidi vyfotí, aby se mohlo jít dál. Řekl bych, že za tu chvíli musím být na cca pár tisíci fotkách různých lidí. Ale všichni jsou celkem milí a není s tím problém, jednou počkám, než si to vyfotíš ty, pak zase počkáš ty, než si to vyfotím já. Jsme tu na stejné lodi, tak se chápeme. Jinak tunel z bran torii je super zážitek a fakt to na těch fotkách vypadá dobře.
Před polednem jsem se přesunul metrem do Keage a dále až na sever k jednomu z hlavních cílů v Kjótu, Ginkakuji. Prošel jsem si stezku filozofů, což je pěkná procházka asi 2 kilometrů podél sakurové aleje a vodního kanálu. Fakt opět škoda, že sakury ještě nekvetou, taky to tu musí být moc hezké. Začínají kvést jiné stromy a květiny, tak k obdivování je aspoň něco. Ginkakuji mě výrazně potěšil, je tam krásná mechová zahrada plná kvetoucích pierisů, azalek čekajících na kvetení, dalších stromů a keřů, jezírka, systém tekoucí vody a kamenné plochy, na kterých vytváří zahradníci ze štěrku složité obrazce a tvary, třeba takovou štěrkovou mohylu. Velmi fotogenické a příjemné na procházku. Dokonce tam kolem poledne nebylo ani tak narváno.
Cestou zpátky do centra, na což jsem měl celé odpoledne, jsem procházel kolem řady dalších významných i méně významných chrámů. Na některé nezbyl čas, což ve své podstatě ani tak nevadí. Ony jsou často víceméně dost podobné, takže pokud v nich není něco extra zajímavého, tak za návštěvu úplně nestojí. Jo, jako první, druhý komplex v pohodě, ale asi tak patnáctý, který jsem navštívil, to je zbytečné. Přesto mi to nedalo a vlezl jsem ještě do Eikandoji, kde stála za pozornost hezky malovaná výzdoba síně, výhled od pagody na část Kjóta a jezírko s mostkem, ostrůvkem a fakt obřím japonským kaprem.
Nanzenji, což je jeden z těch významnějších komplexů v Kjótu, jsem s prominutím vynechal, nějak mě to tam netáhlo. Venku je akorát pár budov, brána a akvadukt, který je místními obdivován docela dost, přitom jde o dost normální, nepříliš vzhledný, obloukový cihlový most. Ale chápu to, prostě je tu v širokém okolí jediný svého druhu, tak je to specialitka. Ono obecně, věci, které jsou pro nás normální, tak pro ně můžou být velmi zajímavé a naopak, to, co místního ani nevzruší, je zase zajímavé pro nás. To už je právě to hezké na cestování.
Zajímavých věcí přibývalo cestou ke starému městu. Jednou takovou byl Chionin, velký a moc hezký komplex. Vstup do chrámu je zadarmo, dá se víceméně přijít na bohoslužbu, tak jako u našich kostelů. Zahrady jsou ale placené, bohužel jsem na ně neměl dost času, ale prý stojí za to. Třetí den v Kjótu by se tu určitě dost hodil. Veřejný prostor Chioninu je hodně zajímavý, velká síň je opravdu velká, po Todaiji asi druhá největší, kterou jsem tu viděl. Skoro se mi nevešla do objektivu, musím si pořídit nějaký širší. Prostorem se prohnal zpívající a bubnující průvod lidí v tradičních oblecích, řekl bych ale, že to byli spíš platící turisti.
Historické srdce Kjóta jsem si nechal až na úplný závěr. Komplex Kodaiji byl lehce nadprůměrný, má pěknou zahradu s bambusovým lesíkem. Ke vstupence bylo ještě muzeum, které bylo fakt miniaturní, jediná místnost, kterou si lze prohlédnout za několik minut. I tak v ní bylo pár hezkých věcí, hlavně super rytířská zbroj jejich japonského typu, asi tak pro trpaslíky, víc zdobená než asi funkční. Ale muselo to být na někom hezké.
Původně jsem chtěl projít Gion, část centra, ve kterém by se mohly občas objevit opravdové gejši. Přestože se jejich povolání už dost vytrácí, protože si je může dovolit jenom bohatá klientela, v Kjótu přežívá jejich největší komunita, speciálně kolem Gionu. Ale vzhledem k času a nízké pravděpodobnosti jejich spatření jsem se vydal rovnou ke Kijomizudeře. Když jsem ovšem nestíhal dojít do Gionu, tak nádech Gionu přišel za mnou. Po hlavní turistické uličce v Higashijamě za Marujama parkem se procházely alespoň dvě gejšám podobné turistky. Občas se některé slečny takto převlečou, nalíčí a užívají si atmosféru, jakou zažívají gejši. Hned se také staly středem pozornosti, všichni si je fotili a slečny rozdávaly jeden úsměv za druhým.
Pokračoval jsem dále až do uliček pod Kijomizuderou, což je pravé centrum Higašijamy, starého města chráněného jako památka jako celek. Staré domečky, něco jako Malá Strana v Praze, plno turistů, že se nedalo skoro projít, všichni fotili, koukali, nakupovali v přilehlých krámcích. Nejkrásnější místo je zde asi na Ninnenzaka a Sannenzaka schodech, dokonce jsem to chytil ideálně a ta jedna velká sakura byla v plném květu, takže nic lepšího jsem si nemohl přát. Dokonce se tam promenádovaly tisíce japonských párů v kimonech, tak je to o to ještě lepší. Má to něco do sebe, vzít si na promenádování takové oblečení, připomíná mi to staré časy v Čechách, třeba před dvě stě lety, kdy na promenády do zahrad a parků lidé chodili korzovat taky krásně oblečeni, v šatech, dámy s velkými klobouky a slunečníky. U nás už to vymizelo, tady se to drží s nádherně barevnými kimony dále a je to fakt moc hezké, když půlku davu tvoří takto pěkně oblečení lidé.
Závěr dne patřil Kijomizudeře. Hlavní síň se sice opravuje, takže je zakrytá plachtou, ale to nevadí, ostatní budovy, hlavně pagoda, jsou nádherné. Místo je dobře položené, takže při procházce po areálu jsou vidět perfektní výhledy na komplex, pagody, na město, na Kjótskou věž apod. Davy turistů polevily až tak před šestou, když jsem se vzdálil od hlavní ulice cestou na nádraží. Tím jsem zakončil první větší putování po Japonsku, dojel na nádraží, koupil lístek na shinkansen, nasedl na vlak a vyrazil zpátky směr Tokyo. Do Kjóta se velmi rád vrátím, bude-li možnost, je v něm ještě plno věcí k objevování.
