Pomalu nastává japonský Zlatý týden. Během něj se celé Japonsko přesouvá z místa na místo, protože většina Japonců si bere dovolenou kolem několika svátků, které v Japonsku na přelomu dubna a května pravidelně jsou. Vzhledem tedy k předpokládanému stíženému cestování po Japonsku během tohoto období jsem se rozhodl prozkoumat právě Jižní Koreu. A kam jinam by měla vést první cesta do Jižní Koreje než do Seoulu?
Seoul je totiž fascinující hlavní město toho hodnějšího státu z obou Korejí a zároveň vcelku blízkého souseda Japonska, plné moderních budov i tradičních historických památek. Seoul je tak na mém roundtripu na prvním místě, hned vedle vulkanického ostrova Jeju a města Busan, které navštívíme v dalších dílech této minisérie. Viz také interaktivní verzi na Worldee.
Přesun do Seoulu
Vyrážím z Tokya, přímý let bude trvat něco přes dvě hodiny. V centru Tokya využívám Yamanote metro, pokračuji na Nippori, kde jsem se propletl bludištěm a podle značek došel na nástupiště lokálky, která je dvakrát levnější než expres na letiště. Každopádně jede dvakrát déle než onen expres. Vždy je to něco za něco. Přestupuji z jednoho vlaku do druhého na jednom nástupišti a využívám Access Tokkyu až na letiště Narita. Doprava na letiště je velmi dobrá, celá cesta asi 60 kilometrů trvá cca hodinu, spojů je dostatek a cenově vycházejí jen lehce dráž než běžné metro.
Na check-inu mi sedačku přiřadili až na přepážce, protože jsem místo předem vybrané neměl. Občas se poštěstí a na člověka zbyde i bez příplatku třeba emergency seat, kde je větší prostor pro nohy. Security na Naritě byla lehce nemoderní. Na běžném letišti se nechávají osobní a kovové věci nechat projet skenerem po pásu samy, tady je pracovníci nosili ručně. Jo, klasické Japonsko. Na imigrační přepážce pak člověk dostane razítko do pasu a může se letět. Další papíry kvůli imigračnímu a celníkům se pak vyplňují ještě během letu v letadle.
Cestovatelský tip: Je dobré s sebou vzít prázdnou průhlednou plastovou láhev, do které si člověk může před nástupem do letadla před gejty napustit vodu. Na rozdíl od mnoha letišť, Narita je vybavena mnoha pítky, takže netřeba kupovat vodu balenou.
Přistáváme na čistém a lesknoucím se letišti Incheon, který leží na umělém ostrově v moři, protože do Seoulu by se pro svou velikost nevešel. Ale pro svou velikost a horší značení bylo také celkem obtížné se na něm zorientovat, kudy z letadla ven a do centra Seoulu. Je třeba se dostat do shuttle vlaku z terminálu 2 na terminál 1 a pak teprve na Arrivals a ven.
Po boji s jedním bankomatem jsem si pár set tisíc wonů vybral z jiného. Tady může být člověk milionářem velmi snadno, jen si za to mnoho nekoupí, kurz se pohybuje kolem 50-60 wonů za jednu českou korunu. A navíc mu hotovost trhá peněženku, i když v ní skoro nic nemá. Tak je snad lepší platit kartou, kde to jde. Na rozdíl od Japonska to je zde naštěstí běžnější.
Do centra Seoulu se pak dá dostat moderním expres vlakem za cca 10 tisíc wonů nebo vlakem typu metra za asi 5 tisíc wonů, které ale prakticky celou cestu až do Seoulu jede jako klasický vlak po povrchu.
Technologická vyspělost této části Asie je zde znát na každém kroku. Efektivní zastavěnost plochy, kdy třeba tři tratě vlaků postaví do nádraží nad sebe a to pak zabere jenom pár metrů šířky, funkčnost a velikost nádraží, kde vlastně nepotřebují žádné revizory, protože nikdo bez lístku prostě neprojde, preciznost, čistota. Mnoho pozitiv, které bych si uměl představit i v Evropě, resp. v Česku.
Po celodenním přesunu jsem do Seoulu dorazil až navečer. Prvním a posledním cílem prvního dne tak byl jen kopec Namsan, ikona Seoulu viditelná prakticky z většiny míst města. Na vrcholu se tyčí N Seoul tower, rozhledna a cíl mnoha turistů, odkud je výhled na celé město. Západ slunce nad kopcovitým terénem Seoulu je zde kouzelný. I po setmění se na Namsan hrnuly davy turistů, cizinců i uřvaných čínských děcek.
Zajímavost: Po městě jsou všude možně po chodnících rákosové rohože, které chůzi po asfaltu nebo betonu vcelku zpříjemňují.
Historické centrum Seoulu kolem palácového komplexu Gyeongbokgung
První dojmy ze Seoulu můžou být negativní, na mnoha místech centra je vidět nepořádek, ošklivé výlohy, zaplivané uličky s mizernými ubytováními. Dojem se ale zlepší, když člověk začne prozkoumávat hezčí části města. Hlavní turistické památky Seoulu se nacházejí na severu města. Cestou k nim jsem se zastavil u Hwangudan altar, což jsou zbytky tradiční architektury a historických památek vklíněné mezi mrakodrapy a věžáky kolem. To tak rozbíjí moderní ráz města a tvoří výrazný kontrast.
Na hlavní třídě Sejong před palácovým komplexem Gyeongbokgung bylo rušno. Je to jedna z hlavních tříd, jako u nás cesta přes Nuselský most a kolem Národního muzea. Je tu několik velikých drahých hotelů, dávají na odiv svoji bohatost, zahradníci opečovávají každý lísteček, loví z kašny a potůčku okvětní lístky odkvetlých stromů, starají se dobře.
Před palácovým komplexem, tedy před vstupní bránou Gwanghwamun, se v jedenáct producírovaly barevně oblečené korejské stráže s prapory. Prošel jsem bránou a ocitl se zase v jiném světě, dost podobném Japonsku, ale přitom tak jiném. Architektura je typická, zahnuté střechy, brány, budovy ve stejném stylu, malované všemi barvami, s kytičkami na trámech. Hodně mi to připomínalo Horyuji, ale tady je to navíc barevné. A větší, více turistické. Vliv budhismu tu je znát.
Tento komplex byl zničen a teď zde vlastně stojí replika pár let stará. Přesto nově nevypadá, možná protože na rozdíl od Japonska zde může turista skoro všude, velká část komplexu je volně přístupná v rámci velmi levné vstupenky za cca 3000 wonů bez omezení času návštěvy. Volně přístupná je tak třeba i původní stará, dodnes funkční knihovnička, kde sedí a hlídá jeden hlídač a člověk si zde může zout boty a číst si, bohužel jenom korejsky. Akorát v těch jejich tradičních halách a budovách je mimo léto docela zima.
Atmosféru místa pak spoluutváří mnoho návštěvníků oblečených v tradičních šatech hanbok. Hanboky jsou podobné japonským kimonům, ale na rozdíl od nich jsou jednodušší, s obručovými sukněmi a s pastelovými barvami růžové, modré, zlaté nebo bílé. Pánové pak nosí tradiční rozložité klobouky.
Než jsem stačil vyfotit pár fotek hanboků, tak mě náhodný starší korejský pár požádal o jejich vyfocení. A hned nato se přihnalo asi 5 dětí a anglicky se dožadovaly, ať si s nimi udělám selfie. Asi tu jsem větší exot než v Japonsku, protože během procházky po komplexu mě takto zastavilo několik takovýchto skupinek dětí a všichni se se mnou chtěli vyfotit. Takže nejen v Africe, ale i ve vyspělé Jižní Koreji jsou děti velmi podobné a chtějí se fotit s cizinci, protože je to pro ně něco nevšedního.
Oproti Japonsku zde tedy místní děti umí anglicky o poznání lépe, mají angličtinu už od 4 let. Mladá generace je po Korejské válce, kdy se všechno změnilo, celkem dobře vycepovaná. To se pak odráží i v dobrých vztazích s anglicky mluvícími zeměmi, např. USA.
Odpoledne jsem se pak potkal s Češkou zde studující. V Česku bychom se v davu naháněli půl hodiny, než bychom zjistili, na koho vlastně čekáme, tady je to jasný: prostě týpek, co čeká a není Korejec. Blondýna, která není Korejka. Simple as that. Zapadli jsme hned za rohem do hospody Radost, kde má zastoupení Pilsner, tj. je to česká hospoda, akorát v ní obsluhují Korejci. Českých hospod tu je na rozdíl od Tokya několik. Na doporučení jsem si dal skořicového černého Kozla, takové odpolední pivo, aby se neřeklo, že pijeme už tak brzo. A taky na ochutnání, protože tohle v Česku nikde nelze potkat. Ušel, nebylo to tak zlé, ale plzeň je plzeň. A když se popíjí, přichází i hlad, takže jsme zaskočili opodál do restaurace na korejské yakiniku, což je něco na způsob barbecue, kdy ve stolech jsou zabudované plynové grily a jídlo se griluje přímo na stole v restauraci. V Japonsku je to celkem oblíbené stolování. A i tady, stejně jako v Japonsku, na maso používali nůžky místo nože.
Cestovatelský tip: Na korejské metro je dobré si pořídit T-money kartu, což je obdoba PASMO karty v Japonsku. Pak stačí dobít peníze a jezdit a v turniketech jen pípat.
Historické centrum Seoulu kolem palácového komplexu Changdeokgung
Další den mě probudil čerstvý vzduch po dešti ve čtvrti Sinchon. Vyrazil jsem se projít ospalou čtvrtí, na ulicích lidé uklízeli, pracovali, turisté nikde, jen klídek, jako by byla neděle. Uličky z kopečka, do kopečka, je to zde nahoru dolů. Kolem Yonsei univerzity byl čilý ruch a dál už jsem dojel metrem na hlavní dnešní cíl, do Bukchon Hanok village.
Vesnička Bukchon Hanok je oblast v centru Seoulu mezi komplexy Gyeongbokgung a Changdeokgung s tradičními korejskými domy, nazývanými hanok, které byly postaveny během dynastie Joseon. Je zde k vidění pěkně zachovalá stará korejská vesnická architektura. Po procházce po vesničce celkem vyhládlo, co si tu kde dát ke svačině? Třeba onigiri.
Kulinářský tip: Onigiri jsou trojhránky rýže zabalené v řase nori s různými příchutěmi. Japonské jsou ke svačině dobré, většinou lehce sušší, bez výrazné chuti. Korejské onigiri jsou ale podle mě ještě lepší, jsou lépe ochucené, lehce pálivé, většinou s kimchi uvnitř.
Přesouvám se do palácového komplexu, jehož jméno si samozřejmě stejně jako mnoho dalších místních korejských jmen nepamatuji, protože to je v korejštině nezapamatovatelné. Changdeokgung. Však říkám, nezapamatovatelné. Vstupné bylo za pár drobných, asi 3000 wonů, přesto v komplexu nebyl skoro nikdo. Komplex je zapsán na seznamu UNESCO a řekl bych, že je ještě hezčí než Gyeongbokgung, který jsem navštívil včera. Hned vedle Changdeokgung pak leží další areál s ještě složitějším jménem, Changgyeonggung, kam stojí vstupenka pouhých 1000 wonů. Přilehlé zahrady jsou opravdu nádherná podívaná, obzvlášť, když je jaro a jsou rozkvetlé azalky. Za jezerem je pak úchvatný bílý pavilon Daeonsil, což je v podstatě malá botanická zahrada. Miluju tahle místa. Všude plno kytek, všechno krásně naaranžované, popsané cedulkami, plno bonsají, citrusů, palem, celá jedna strana kapradin a přesliček, a navíc i masožravky. A rozkvetlé, třeba i Sarracenie, to se jen tak nevidí. Bomba, prostě!
Jednou z nejvýznamnějších památek Jižní Koreje je i národní a UNESCO památka Jongmyo. Tento památník pro uctění předků královského rodu Joseon byl postaven v roce 1394 na počátku této dynastie. Jongmyo je rozdělen do několika částí, včetně hlavní brány a několika svatyní. Každou sudou hodinu je možné za lidový poplatek 1000 wonů (to je asi 20 CZK, některé věci jsou zde opravdu levné) vyrazit na velmi dobrou hodinovou prohlídku v angličtině s průvodcem po areálu. Tato konfuciánská svatyně se stále používá k obřadům za zemřelé krále už několik staletí. Někteří jsou uloženi v malé hale, protože toho moc nedokázali, zatímco ve velké hale jsou ti nejvýznamnější, kteří se zasloužili o rozvoj státu. A pozor, po hlavní cestě se nesmí chodit, protože by to rušilo duchy zde pochovaných vládců.
Prohlídka končí, pokračuji dál do města, tentokrát do „podhradí“, na tržiště a do obchodních čtvrtí kolem. Zde je běžné, že obchody s podobnými výrobky se koncentrují do jednoho místa ve městě. Třeba vedle Jongmyo je několik bloků výhradně se zlatnictvími a klenotnictvími. V další části pak prodávají třeba jen textilie, látky a oblečení. Obchody zde – podobně jako v Japonsku – také často efektivně vyplňují nevyužité prostory například pod velkými křižovatkami. A o marketech s jídlem snad ani nemá cenu psát, nebo si člověk poslintá klávesnici z toho všeho street foodu z krámků napáskovaných vedle sebe v zastřešených ulicích, nabízejících doslova kupy rozmanitého jídla. Povětšinou kuchařky připravují jídlo všelijakých tvarů před lidmi, např. plno různých špízů, polévek, nudlí, masa nebo bramborové vrtule na špejli, jahody v těstu z adzuki, z rýžového těsta, no, radost pohledět. A samozřejmě ochutnat!
Zajímavost: Autobusy v Seoulu jezdí pořád a všude, k zastávkám jezdí po skupinách třeba deseti autobusů najednou. Kdekoliv po městě, v jakoukoliv dobu a na jakékoliv větší ulici lze napočítat autobusů v dohledu vždy několik.
Došel jsem až do samotného centra Seoulu, kterou protéká umělý potok v parku Cheonggyecheon. Je to něco jako český Václavák, jen s více přírodou a hlavně tekoucí vodou, což tuto část města velmi zpříjemňuje. Všude tu jsou vysoké věžáky, mrakodrapy bank a dalších institucí, tady už Seoul vypadá jako opravdu typické a zároveň hezké velkoměsto.
Cestovatelský tip: Asijské kombini (např. 7-Eleven) mají otevřeno dlouho do noci a člověk v nich sežene prakticky cokoliv, co zrovna potřebuje. Výhodou jsou i hotová jídla nebo obědová bentíčka, která si v těch větších kombini může člověk ohřát rovnou v mikrovlnce a u stolečku mezi regály v klidu sníst. Za celkem pár korun a pár minut je tedy oběd nebo večeře vyřešena efektivně, bez nutnosti návštěvy restaurace, což se občas při nedostatku času hodí.
Památník korejských válek
Poslední den v Seoulu. Vyrážím od hlavního nádraží, kde jsem přespal u kolegy v rámci Couchsurfingu a skvěle jsme si večer popovídali o všem možném. Dnešním cílem bude především War Memorial, Památník korejských válek. Ten byl dokončen teprve v posledních letech a leží v jižní části města mezi centrem a řekou Hangang, která Seoulem protéká.
Celý památník je prostě něco neuvěřitelného, expozice jsou úplně skvěle udělané, audiovizuálně neskutečně zajímavé, dobře poskládané od prehistorických konfliktů v této části Asie až po aktuální politickou situaci kolem Severní a Jižní Koreje. Vstupné se sem neplatí, provoz očividně financuje asi stát, aby se sem dostalo co nejvíc lidí a „zažili“ hrůzy války, uvědomili si, o čem to je, poučili se a odsoudili takové politické a vojenské tahy a manévry, které k válkám vedou. Však konflikt se Severní Koreou je stále živý.
Uvnitř hlavní budovy jsou tři patra plná místností, které prezentují ranou dobu Korejského poloostrova do cca 20. století, všechny národní útvary, které zde na korejském území byly, a bitvy, které se tady vedly. Ve druhém patře pak je rozebraná hlavní expozice, proč asi tento památník vlastně vznikl, a to Korejská válka, vzpomínka na 150 tisíc padlých jak Korejců, tak spojenců, a poděkování spojencům za přispění k demokracii. Během prohlídky pak člověka stále něco překvapuje, třeba když se po krátkém dvouminutovém intru do Korejské války rozsvítí podlaha a objeví se ostatky pod skleněnou podlahou.
Návštěvník zde také nahlédne pod pokličku OSN, jak fungují rezoluce a operace spojených národů, jaká je současná politická situace mezi Korejemi a poučí se trochu i o demilitarizované zóně. Za těch pár dní v Seoulu jsem si několikrát uvědomil, že vlastně do Severní Koreje je to asi opravdu kousek a že eskalace konfliktu může teoreticky nastat kdykoliv, přestože v tuto chvíli to vypadá trochu lépe než kdykoliv předtím. A protože může nastat kdykoliv, Jihokorejci jsou na takový konflikt připraveni. Všude po městě lze najít značky, kde jsou úkryty, kdyby něco, většinou je to někde v metru a podobně. Ve většině pokojích jsou také záchranné pomůcky, pro případ evakuace, primárně emergency baterky, případně i lana a kladky na slaňování z vysokých budov.
Na příkladu Koreji je krásně vidět, ať se to někomu líbí nebo ne, jak je demokracie pozitivní a diktatura negativní. Před válkou na tom byla Severní i Jižní plus mínus stejně a teď, po cca 70 letech, jsou rozdíly mezi oběma Korejemi neskutečně veliké. Nezamýšlený experiment je to podobný, jako když se vědecky zkoumá vliv něčeho na lidská dvojčata, třeba když jedno je v kosmu a druhé na Zemi.
Ale ani mezi Koreou a Japonskem to nebylo nikdy bezproblémové. Ani oni se neměli moc v lásce, ničili si území navzájem, Japonci Korejce dlouho okupovali. Vlastně se nemusí mít ani dnes rádi, když Japonci nejen Korejcům dělali za 2. světové války to, co dělali. Dost se to blíží vztahu Německo–Česko, těch paralel by se asi našlo dost, od oficiální okupace, po utlačování a staleté boje a bojůvky mezi sebou.
V okolí památníku je krásný park, teď na jaře všechno kvete, azalky jsou kam se člověk podívá. To vtipně kontrastuje s překvapivě rozsáhlou výstavkou armádní výzbroje, kde jsou tanky, loď a letadla, jako třeba B-52 mezi stromy.
Původně jsem si myslel, že dneska nebudu mít co dělat, když je na plánu jen tento památník, ale nakonec mě mrzelo, že ze Seoulu musím pokračovat pryč už dnes. On totiž ten památník válkám byl nakonec tak velký, rozlehlý a přecpaný informacemi, že by se tam dal strávit bez problému kompletně celý den. Nebo radši dva dny, naprosto bez problému, doporučuji tak víc než méně - aspoň jedno odpoledne první patro s ranou historií a druhý den s 20. a 21. stoletím.
Teď už vyrážím na letiště, za chvíli mi letí vnitrostátní spoj na vulkanický ostrov Jeju, korejskou perlu ve Žlutém moři, kde během dalších několika dnů prozkoumám mnoho přírodních krás tohoto úchvatného kousku světa.
